Název

2015-05-21-24_Krkonoše_2015

Popis

Ve dnech 21.5. – 24.5.2015 se uskutečnil 3. prodloužený víkend v Krkonoších. 2 auta jela již ve čtvrtek dopoledne, Malincí s Janou dorazili večer po rachotě. Ranní skupina se zastavila na prohlídku Litomyšle. Prošli jsme si náměstí, zámek, nakoukli do klášterního kostela a dali si oběd. Kamarád PaCo mi doporučil restaurace U Komínků a Pod klášterem, ke kterým se člověk dostane sestoupením schodů pod klášterem a doleva. Trefili jsme dobu oběda, takže U Komínků nebylo pro naši větší grupu místo a Pod klášterem bychom museli být v kuřácké části. Nakonec jsme skončili v jídelně U Toulovce naproti penzionu Pod klášterem (přes rynek). Je tam velký výběr jídel za více než lidové ceny a velmi překvapila čistotou včetně voňavých toalet. I dětičky mají speciální stůl a dětský koutek. :-)
Ubytování jsme byli tradičně na Zadních Rennerovkách na horské boudě Kuprovka. Po příjezdu proběhlo tradiční panáčkové přivítání s Katkou, Zbyňkem, Jardou a Mílou. Posledně se mi osvědčila cimra č. 10, která se vyznačuje vlastní koupelnou a sociálním zařízením. Tak jsem ji zabavil v prospěch svůj, Malinkých i Falka. Já potřebuji větší životní prostor, tak jsem znárodnil poschoďovou postel a první patro využil jako dočasné úložiště na své krámy (provedený restart na konci pobytu všechny dočasně uložené předměty odstranil). :-)
Tras bylo každý den několik podle skupin, já se přidal k "A teamu" (zelené barety jsme nechali doma). V pátek jsme si vyšli přes Dvorskou boudu, Chalupu Na Rozcestí k Výrovce, odtud po zelené dolů na Richterovy boudy. Ocenil jsem náš výkon z minulého roku, kdy jsme tento krpál šli opačně za výrazně vyšších teplot. Dále jsme pokračovali na Modrý a Obří důl. Výhled na Studniční horu byl super, zatím jsem měl Krkonoše jako hodně komerční záležitost, se scenériemi daleko od Tater nebo Alp. A tady jsme se koukali na horský masív s probouzející se svěží vegetací, kamenná pole, zbytky sněhu na pozadí blankytně modré oblohy. Nad štolou Kovárna jsme identifikovali místo, kde skončil na jaře mladý „borec“, který se rozhodnul, že se svým autem projede na této trase na Sněžku. Na krosové motorce by to dal, u čtyřkolky nevím, nevím, bo dále byl mostík pro pěší… Vystoupali jsme do Obřího sedla a u ubytovny Slaski dom si dali sváču. Po červené jsme vystoupali na Sněžku, chvíli pobyli na vrcholu a následoval sestup dolů. Vzhledem ke slunečnému počasí jsme i něco viděli. V Obřím sedle jsme se potkali s kočárkářskou grupou a společně přes rašeliniště – prameny Úpy se pokračovalo k Luční boudě. Venku jsme si dali jejich jedno a vystoupali k památníku obětem hor. Tam jsem si pospíkal, neb mé šprechání je slabší, s nějakou německou dvojicí patřící k jedné větší skupině. Ptali se nás na jednu horu v dáli. Ta Němka mi byla velmi sympatická, pěkná, štíhlá s copem. Pokračovalo se napravo od oficiální červené po tyčemi značené trase a dolů na Výrovku. U Chalupy Na Rozcestí následovalo občerstvení borůvkovou a pak už jen sestup na Kuprovku. Urazili jsme cca 24 km a vystoupali cca 1 100 metrů.
Druhý den, tedy v sobotu, probíhal další ročník běhu na Sněžku. S batohem se blbě běhá, tak jsme zůstali u šlapek a šlapáků. Z Kuprovky jsme vyrazili na Luční boudu. Cestou jsme potkali páníčka s nádherným 6 měsíčním československým vlčákem. Po pár stovkách metrů oba rodiče pejska a dále páničku s jeho sestřičkou. Parádní psi. Z Luční jsme pokračovali k rozcestníku Rownia pod Sniezka. Vydali jsme se vlevo po červené na Špindlerovu Boudu. I když foukal vítr a bylo pod mrakem, výhledy do Polska stály za to. Dále jsme pokračovali na Moravskou Boudu. Na zelené je nově zbudovaný chodník s posezeními. U chaty Moravská Bouda nás přivítal Herr Trautenberg. Nevím, jestli zelený ksicht měl z místního jídla, nebo z toho, jaké pikle na něj kuli Anče, Kuba, hajnej a Krakonoš před Chatou Vatra. Marně jsem hledal sojku bonzačku. ? Místo ní bylo stádečko ovcí. Přes Davidovy boudy jsme sestoupali do Špindlu. Chtěli jsme ze Svatého Petra vyjet lanovkou na Pláň, ale měli jsme osud. Asi to rovněž nepotěšilo někoho před námi, protože jim rozbořil příchozí část k lanovce. Jediná funkční lanovka ze Špindlu totiž jezdila na Medvědín. Nezbylo nám, než se vydat po zelené na Pláň. Cestu jsme si zkrátili po sjezdovce. I tak to byl docela krpál. Lanovka na Pláň nejela, Bouda Na Pláni byla tudíž zavřená a v hrdle bylo chmelové sucho. Po zelené jsme přišli k rozcestí U Klínových bud, dále po žluté na červenou a zpět na Kuprovku. Za ten den jsme urazili 31,6 km a vystoupali cca 1200 metrů.
V neděli jsem se přidal k Silvě, Honzovi a Terezce a před obědem jsme si zašli po asfaltu na Friesovy boudy. I když byl čas tamní snídaně, ochotný recepční nám donesl 3 chmelové Friesy. Byly to jejich nefiltrované desítky, ale do odjezdu zbývalo více než 3 hodiny času, takže i řidiči ještě mohli. Terezka si zařádila na jejich hřišti. Co se týká piva, tak existuje pivní stezka. Začíná ve Vrchlabí ve 2 minipivovarech, dále přes Friesovy boudy a končí Na Luční boudě. Údajně je lepší ji absolvovat seshora dolů a zpět se nechat dovést nasmlouvanou dopravou (měla by jet až k Chalupě Na Rozcestí). Na každém zastavení by měl pivař do sebe vyklopit 2 škopky. Na konci ho čeká nějaká odměna. Věru náročná záležitost. Pod Friesovou Boudou je chata Andula, kde v sobotu proběhla nějaká slavnostní akce s předáváním výtěžku potřebným v rámci Běhu na Sněžku. My zpět pokračovali nejkratší cestou přes kopec a pak už přímo na Kuprovku. Ušli jsme něco přes 5 kilometrů a vystoupali cca 120 výškových metrů.
Pobyt se vydařil, snídaně formou švédského stolu a hlavně večeře s moučníkem byly velmi chutné, Katka vařit a péct umí. ? Večerní popíjení bylo pro prostého konzumenta dost náročné, ale alespoň ošetřování uříznutého polštářku na prstu proběhlo ve veselém duchu. Ještě by to chtělo najít něco účinnějšího na zastavení krvácení, než je prášek Pulvis. Zbyňkovi jsme vychlastali všechnu točenou Plzeň, lahvovou Plzeň a došlo i na Birelly. Naštěstí až při předodjezdovém obědu. Že prý my jsme na víno. No jsme, ale záleží na situaci.
Zpáteční cesta proběhla vcelku v pohodě, na začátku jsme trošku bloudili a doma jsme byli kolem půl sedmé. Večerní koncert Petera Lipy jsem nakonec stihnul, protože, jak se na umělce patří, nezačali včas. Byl to nářez a zejména Michal Žáček byl fenomenální (tímto, já jazzový barbar, děkuji neznámé ženě po mé pravici, která mi vysvětlila, kdo Michal Žáček je, byť jsem jí musel připadat jako velký neználek). Po pěti hodinách Sabatonů se jednalo o příjemnou změnu. Peter Lipa dokázal publikum strhnout a zapojit do koncertu. :-)
Takže, pokud vše dobře klapne, objevíme se v Krakonošově kraji zase za rok. I když někdo cosi povídal o podzimu.

Kategorie a štítky

Nastavení