Title

1705 km na kole aneb z Košic do Gagauzie - 8. č. Podněstří

Description

27. 9. 2012
Změnou programu jsme získali odpočinkový den. Vstáváme za světla a tak se mi podařilo vyfotografovat tábor vedle zaparkovaných moldavských traktorů ještě dříve, než kamarádi vstali. Fouká a svítí slunce, ideální kombinace, balíme suché věci. Na trase se k nám hlásí další Moldavan. Žil dlouho v Liberci, ale na důchod se vrací se ženou domů. Dcera ale v ČR zůstává.
Jedeme do ženského kláštera Japca, který jsme měli navštívit včera. Před námi je strmý kopec, vede na něj štěrková cesta, tlačíme. Nahoře nám doporučují zajet si na vyhlídku u kříže. Je odtud překrásný výhled na Dněstr. Na druhém břehu je Podněsterská Moldavská Republika (PMR). Sjezd na druhou stranu dolů je stejně krkolomný, jako nahoru. Mnozí kola vedou. Dole jede auto s radlicí a „silnici“ rovná stejným způsobem jako se u nás rovnají sjezdovky nebo odklízí sníh.
Ženský klášter Japca plní svou funkci nepřetržitě od 1. sv. války. Fungoval i za sovětských dob. Je tu letní a zimní kostel, zvonice, hospodářské a ubytovací budovy a meditační zahrada.
Táboříme u Dněstru, koupeme a myjeme se v něm, pereme prádlo, Martin gruntuje ve voze. Tři odvážní jedou nakouknout do PMR. Večer sedíme u ohně, poprvé i naposledy na této cestě.
Japca, 37 km
28. 9. 2012
Doma je svátek všech Vašků i státní. My jedeme do neuznané separatistické části Moldávie, do PMR. Žijí tam Rusové, Ukrajinci a Moldavané mluvící rusky a píšící kyrilicí – azbukou. Mají vlastní ozbrojené a bezpečností složky, měnu - rubl, vlajku a ctí vše, co je sovětské. K tomu, že se odtrhli od Moldávie, pomohlo to, že v roce 1989 byla moldavština uzákoněna jako úřední jazyk a psaná forma jazyka přešla z azbuky na latinku. Moldavané mluví v podstatě rumunštinou ovlivněnou ruštinou. Moldavština a rumunština se má jako čeština a slovenština. Liší se, ale lidé si vzájemně dobře rozumí.
Procedura na hranicích je nepříjemná. Pasová kontrola, lustrace pasů, každý vyplnit dvakrát bumážku, kam jedete, proč, kdy se vrátíte, kdy, jak se jmenuje otec? My otčestvo nemáme. Nevadí, jak se jmenuje otec? Tohle odevzdáte při výjezdu. Jojo.
Všechny hlavní silnice mají jméno Leninova, na každém plácku na vás nějaký Lenin čučí. Boží muka nahradily budovatelské pomníky a hesla. Všude je spousta uniforem, ale také opuštěných provozů, továren i bytovek. Podněsterský úsek Podojma - Rybnica ničím nezaujal. Lidé tu žijí obdobným způsobem jako na druhém břehu Dněstru. Rybnica je větší město, působí evropsky, džíny a žádné tradice. Ale je tu nádherný pravoslavný chrám se zlatými kopulemi a hned vedle katolický kostel.
Cítím se tu stísněně a těším se, až vrátím druhý díl bumážky. Konečně jsme zase u hodných Moldavanů, jdeme nakupovat do jejich mix-marketu a stíháme ještě mužský monastýr Saharna. Pak zase tlačíme do šíleného kopce po prašné štěrkové hrbolaté „silnici“. Tábor stavíme v centru vsi Noua v místním parku pěkně pod stromy. Opět jsme nabrali manko 9 km.
Noua, 67 km
29. 9. 2012
Dnes máme podle plánu ujet 81 km + 9 km ze včerejška a prohlédnout si Trebujeni. Uvidíme. Včera večer pršelo, stany balíme mokré, ochladilo se. Jedeme cca 40 km téměř neobydlenou krajinou. Po obou stranách je úrodná hluboká černozem, lány i sady. Probíhá sklizeň jablek. Česači nám je dávají zdarma.
Dorazili jsme do města Orhei. Náčelník se ptá u benzinového čerpadla na cestu. Z města vyráží první a vůbec nás nešetří. S větrem v zádech nebývale dynamickým tempem se po 15 km ptáme, kudy dál. Místní tatík nás posílá zpět, odkud jsme před necelou hodinou svižně vyrazili. Tak prima, teď kondiční jízda proti větru a 30 km darmo, fuj. Náčelník se omlouvá.
Ve chvíli, kdy už jedeme správnou cestou, nás zastavuje defekt. Ruda využívá pauzy a přehazuje pláště. Ranní plán je v háji. Opět zkracujeme program. U venkovského benzinového čerpadla potkáváme Martina. Ujeli jsme 96 km a nic jsme neviděli. Dnes končíme.
Branesti, 96km

Categories and tags

Settings