Hledání: 2013_Nove_byty

Pro dotaz 2013_Nove_byty jsme našli 29 výsledků.
AKCE -35 % s kódem
Vytvářejte
fotodárky v akci!

Akce trvá do 30. 11.
Kód: BLACKFRIDAY2020
BLACKFRIDAY2020
alabal
  • květen až červenec 2013
  • 21 zobrazení
bytplzen
Prodej bytu 2+kk, 54 m², Plzeň - Bory
Nabízím k prodeji krásný, světlý (orientace na jihozápad) byt 2+kk v žádané lokalitě Plzeň Bory, ulice Čechova o výměře 54 m². 2x velká obytná místnost, 1x prostorná předsíň, samostatné wc, koupelna, komora s úložným prostorem. K bytu náleží sklepní kóje a podíl na společných prostorech (balkon, zahrádka ve vnitrobloku, půdní prostory). Byt je v osobním vlastnictví, nachází se v 2. NP cihlového udržovaného domu. V roce 2013 prošel byt kompletní rekonstrukcí (nové rozvody elektřiny v mědi, rozvody vody, plynu, topení, radiátory, nový plynový kotel Vaillant, nová kuchyňská linka, wc, koupelna). Poloha domu je v klidné lokalitě se skvělou dostupností (zastávka tram č. 4 Dobrovského 200 m, trolejbus č. 16 Dobrovského 100 m). Byt se prodává kompletně vybavený včetně vestavného i volně stojícího nábytku a spotřebičů (varná deska, horkovzdušná trouba, mikrovlnná trouba, myčka). Výhodou jsou nízké provozní náklady a nulové investice. Vlastní zdroj tepla a ohřevu vody – plyn kotel Vaillant s programovatelným termostatem, plyn také pro vaření, internet Pilsfree.
Kategorie: bydlení
více  Zavřít popis alba 
  • září 2019
  • 49 zobrazení
  • {POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}
batoda
Naše první Vánoce. První Vánoce ve třech, první Vánoce v novém bytě...
Kategorie: dětidoma
více  Zavřít popis alba 
  • prosinec 2013
  • 271 zobrazení
kocourjeff
Dnes 22. května 2013 jsem se přestěhoval k novému páníčkovi do Kyjova. Cestu jsem zvládl v pohodě, jen jsem párkrát mňoukl, aby se o mě vědělo. No a v novém bytě jsem si musel vše pořádně očichat a označkovat. Dal jsem si pár soust kapsičky, použil poprvé záchůdek a pak jsem řádil jak tajfun, honil myšku, míček... prostě líbí se mi tu :-)
více  Zavřít popis alba 
  • 22.5.2013
  • 71 zobrazení
Obsah pokračuje za reklamou
Pokračujte dolů pro další obsah
georgedrazil
Několik Prádelníků oslavilo Silvestra v novém Hančině bytě v Pardubicích. Pozdě odpoledne po příjezdu posledních účastníků jsme se vypravili na blízký hrad Kunětická hora, kde se již rychle zešeřilo.
více  Zavřít popis alba 
  • 31.12.2013
  • 62 zobrazení
bannditos
Rovnou z práce jízda na kole přes přehradu a minipivovar Richard v Žebětíně ke kolegovi do nového bytu. Grilovačka na balkóně a popíjení luxusních pivních speciálů.
více  Zavřít popis alba 
7 komentářů
  • 15.7.2013
  • 155 zobrazení
vendee
Pridávám kompletní dokumentaci nárocného stehování z Kingsfordu do Pyrmontu. Od pocátecního balícího procesu, pres usazovací svincík, až po finální fázi "takrka úklidu". Nafotila jsem každou pitomost jak starého bytu, tak i nového bytu vcetne domovní posilovny a bazénu. Enjoy! ;-)
více  Zavřít popis alba 
  • podzim 2013
  • 125 zobrazení
whippet
Toto album by se dalo popsat jako "novinky z domova", reorganizace v bytě...nová sedačka...nové pelíšky...konečně ušité kabátky pro vipetí holčičky...vánoce....a žádná zima. Počasí téměř jako na jaře. Návštěva Lukáška, ježíšek, focení roční Ziny...prostě takové střípky, všehochuť :-)
Kategorie: zvířata
více  Zavřít popis alba 
  • prosinec 2013 až leden 2014
  • 80 zobrazení
klarkaj1
Své 6.narozeniny jsem oslavila na několika místech. Nejprve v Žehrovicích s babičkou a dědou,maminkou a kamarádkami ze Žehrovic, pak na chalupě s tetou Eliškou, babi a dědou a tatínkem, pak 1.den školy 2.září v bytě v Motole s mými kamarády - Barunkou, Matesem,s mým novým spolužákem, s Peťou - kamarádkou ze školky, Amálkou a Louisou....a jinými. V mým pokojíčku bylo úplně plno. Pak ještě u tatínka se Šimonem, Štepánem, Eli a Emou. Dostala jsem plno dárků a 4x jsem sfoukávala svíčky.
více  Zavřít popis alba 
  • léto 2013
  • 503 zobrazení
mikim
Nové Město na Moravě (německy Neustadt in Mähren) je město v okrese Žďár nad Sázavou v kraji Vysočina, 10 km východně od Žďáru nad Sázavou, na jižním okraji Žďárských vrchů. Založeno bylo okolo roku 1250 Bočkem z Obřan, zakladatelem cisterciáckého kláštera ve Žďáře nad Sázavou. Největšího rozkvětu požívalo v době renesance za pánů z Pernštejna. Zachovalé historické jádro města tvoří městskou památkovou zónu, kterou doplňuje bohatá sochařská výzdoba ulic a náměstí od místních rodáků Jana Štursy a Vincence Makovského. Mezi nejvýznamnější památky patří katolický kostel sv. Kunhuty, budova staré radnice a zámek. Žije zde přibližně 10 tisíc[1] obyvatel.

Nové Město na Moravě bylo vždy místem konání významných sportovních happeningů světového významu. Již historií je závod Světového poháru v běžeckém lyžování Zlatá lyže, jejíž místo přebraly závody Světového poháru v biatlonu. V únoru roku 2013 zde proběhlo Mistrovství světa v biatlonu 2013, každým rokem se zde koná i závod Světového poháru horských kol. Okolí města je vhodné nejen pro příznivce zimních sportů, v letním období pak nabízí nespočet možností pro pěší turisty i cyklisty. Akce se konají v areálu Vysočina arena.

Historie města je spjata se vznikem žďárského kláštera založeného Bočkem z Obřan v polovině 13. století, do té doby je téměř celé území česko-moravské hranice pokryté pomezním pralesem. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1267, kde je osada uváděna ještě jako Bočkonov (Bočkov) v listině potvrzující Bočkův odkaz klášteru. Jako Nové Město (latinsky Nova Civitas) se poprvé objevuje na listině krále Václava II. z roku 1293, kde je již uvedeno jako městečko. V roce 1312, po smrti Smila z Obřan, připadlo Nové Město Jindřichu z Lipé. Ten nechal v obci vybudovat tvrz, která bývala pro svou rozlehlost nazývána hradem.

Od roku 1496 patřilo panství Pernštejnům, za jejichž doby zažívalo město výrazný ekonomický rozmach, zvláště za Vratislava z Pernštejna (1561–1582). Tři roky po jeho smrti bylo panství prodáno Janem a Maxmiliánem z Pernštejna Vilému Dubskému z Třebomyslic. Ten nechal pustou tvrz zbořit a na jejím místě vybudoval renesanční zámeček, ve kterém se usadil, po dlouhé době vrchnost opět sídlila přímo ve městečku.

Po Bílé hoře bylo panství zkonfiskováno a novým majitelem se v roce 1624 stal kardinál František z Ditrichštejna, který měl v té době rovněž sousední klášterní panství žďárské, odkud byla nyní vykonávána správa zdejšího panství. Za jeho vlastnictví bylo Nové Město povýšeno na město (1635), současně byl městu obnoven znak.

V roce 1638 změnila panství znovu majitele. Tentokrát se jím stává Šimon Kratzer ze Schönsperka (dříve hospodářský správce), který podporoval sklářskou výrobu v panství, zamýšlel vybudovat také železářské hutě. K jeho záměru však nedošlo, protože v roce 1645 byl zastřelen Švédy při jejich útoku na město. Panství od té doby spravoval a v roce 1660 převzal jeho syn František Maxmilián Kratzer. Ten mezi tím uskutečnil záměr svého otce, když v roce 1651 postavil na Kadově dvě železářské vysoké pece a k tomu výrobou navazující hamry na Kuklíku, Vříšti a Líšné. Tím položil základ železářské výroby na Novoměstsku.

Část obyvatel Nového Města na Moravě patřila do společenství tajných evangelíků, v 17. století zde probíhala násilná rekatolizace, což dokládají i matriky zemřelých z let 1673–1680, kde bylo zapsáno 57 případů oslích pohřbů (tj. 11 procent obyvatel).[2]

V roce 1691 na základě soudního výnosu připadlo panství knížeti Ferdinandu Ditrichštejnovi. O 8 let později prodal jeho syn Leopold Nové Město světské nadaci šlechtičen v Brně, jíž patřil až do roku 1945. V čele Nadačního ústavu se vystřídalo mnoho šlechtičen. Za dobu jejich panování proběhla na novoměstském panství v 18. století tzv. pozdní horská kolonizace, při které vznikly nejmladší vesnice jako např. Blatiny, Koníkov, Samotín, Krátká a Moravské Milovy. Za hraběnky Hohenzollernové (1721–1745) byl nově přestavěn katolický kostel, její nástupkyně baronka Miniati di Campoli (1746–1759) barokně přestavěla zámek a prodloužila hřbitovní kostel. Zrušením poddanství v roce 1848 – za baronky Skrbenské (1836–1858) – pozbyla vrchnost dosavadního významu.

Roku 1723 město zachvátil velký požár, v roce 1791 zde proběhla podružská rebelie a v letech 1796–1797 helvetská rebelie. V roce 1850 se Nové Město stalo sídlem okresního hejtmanství a zároveň jedním ze tří soudních okresů. Od roku 1906 má Nové Město přívlastek „na Moravě“ pro odlišení od ostatních Nových Měst. V roce 1949 bylo sídlo okresu přeneseno do Žďáru nad Sázavou. Novější dějiny města výrazně ovlivnilo založení reálného gymnázia v roce 1894, vybudování železnice z Tišnova do Žďáru nad Sázavou v roce 1905, rozvoj lyžování od konce 19. století a s ním související výroba lyží a rovněž tak výroba chirurgických nástrojů zahájená v roce 1949.

Stavební vývoj
Osada, později městečko Nové Město, byla založena ve 2. polovině 13. století nad soutokem říček Bezděčka a Bobrůvka. První domy byly postaveny asi v jižní části dnešního Vratislavova náměstí. Do poloviny 16. století se zástavba omezovala jen na jedno náměstí; dnešní Vratislavovo, Komenského a Palackého náměstí byla totiž spojena dohromady. Z tohoto náměstí vybíhaly cesty, které určovaly další postup výstavby. Jižním směrem, na Bobrovou vedla Bobrovská (Nečasova ulice); severozápadním na Žďár Žďárská ulice. Severovýchodním směrem vedla ulice Nové Domy (Masarykova ulice), na jejímž konci se cesta dělila na dvě větve na Svratku a na Jimramov. V polovině 50. let 16. století byla přestavbou měšťanského domu v jihozápadní části náměstí vybudována radnice, zároveň zde blok domů oddělil tzv. Dolní (Palackého) náměstí.

K významným stavebním zásahům do dosavadní podoby městečka došlo na konci 16. století. Majitel novoměstského panství Vilém Dubský z Třebomyslic nejenže dal obnovit, ale také značně rozšířil panské sídlo, vznikl tak renesanční zámek. Zároveň došlo k postavení panského pivovaru a o něco později ke stavbě tzv. Hrádku (Halina), sídla jeho manželky Kateřiny Zahrádecké ze Zahrádek. Tím se oddělil prostor dnešního Komenského náměstí. Jako odbočka z ulice Nové Domy vznikl koncem 16. století východní konec Malé ulice, která vedla ke kostelíku Nanabevzetí Panny Marie na novém hřbitově. Vzdálenější část Malé ulice, které se říkalo Pod kostelíčkem, vznikla pak až začátkem 18. století. Ve 2. polovině téhož století bylo město rozšířeno o ulici Svatojánskou (Podstrání, dnes Brněnská a Jánská ulice).

Další stavební vývoj výrazně poznamenaly rozsáhlé ničivé požáry. Ten, který vypukl 3. dubna 1723, zničil domy zejména na severozápadní straně náměstí. Po velkém požáru v roce 1801, který zasáhl 208 domů včetně kostela převládla v Novém Městě zděná výstavba, ta se však nadále soustřeďovala především do centra města.

V 1. třetině 20. století se město začalo rychle zvětšovat, nová výstavba se přesunula na území zvané Niva, které vyplňovalo plochu mezi dosavadním městem, Malou a Žďárskou ulicí a oběma rybníky (Cihelským a Klečkovským). Ve stejném období se ovšem město rozrůstá i na severu a severovýchodě, kolem vlakového nádraží. Za Novými Domy je zastavována východní strana silnice na Jimramov, čtvrti zde vzniklé se říká Hejkalov; staví se také v ulici vedoucí od sokolovny k nádraží (Tyršova a Smetanova ulice) a na pozemku u viaduktu (lokalitě se říkalo Šanghaj, dnes ulice Mírová a Výhledy). Řada domů vyrostla za nádražím (Nezvalova ulice), první domy vznikají nad Kazmírovým rybníkem (Německého ulice). Na přelomu 30. a 40. let 20. století byl jižně od žďárské silnice vybudován rozsáhlý areál okresní nemocnice, naproti přes silnici pak vzniklo první novoměstské sídliště určené pro zaměstnance nemocnice.

Mohutný stavební rozvoj zaznamenalo město ve 2. polovině 20. století. Severozápadně od města, nedaleko železniční trati při silnici na Vlachovice, byl postaven podnik Chirana (Medin) výrobce chirurgických nástrojů, který zahájil svůj provoz na konci roku 1949. Severovýchodně od města, v areálu bývalé Slonkovy firmy situované východně od silnice na Pohledec, byl uveden v roce 1951 do provozu podnik na výrobu lyží Sport (Sporten); o 20 let později zde byl vybudován nový provoz. Bytovou výstavbu rozhodujícím způsobem ovlivnila těžba uranu v okolí Dolní Rožínky. Panelová sídlištní výstavba určená převážně pro její zaměstnance proběhla v několika vlnách. V 60. letech 20. století vzniklo sídliště U nádraží (tzv. Staré sídliště) a stavělo se také na Tyršově ulici, v téže době byly postaveny i tři věžové domy (nazývané podle barvy jejich fasády); v následující dekádě pak vyrostlo sídliště na Hornické ulici. Kvůli další panelové výstavbě byla v 80. letech zbourána téměř celá východní strana Gottwaldovy (Masarykovy) ulice, tím byl zásadně narušen i vzhled Komenského náměstí. Na jeho severní straně vyrostla novodobá budova nákupního střediska, na západní straně stál už od poloviny 70. let moderní obchodní dům.

Zastavěna byla postupně také volná plocha severně od Žďárské ulice, tady vzniklo sídliště Pod zastávkou a panelová výstavba pokračovala výstavbou sídliště Pod nemocnicí (ulice Pavlovova a Mendlova). V blízkosti panelových sídlišť vyrostly dvě hotelové ubytovny pro horníky pojmenované Uno a Duo. Tzv. "stará hotelovka" (Uno) byla v 90. letech upravena přestavbou a následnou přístavbou na městské byty; "nová hotelovka" (Duo) byla prodána realitní kanceláři, jsou v ní jednak byty, ale je také využívana ke komerčním účelům. Výstavba rodinných domků se soustředila především na území nad Kazmírovým rybníkem, kde vznikla samostatná městská čtvrť na půdorysu písmene U, které se říká Betlém. Rodinné domky se však stavěly i na řadě dalších míst, zvláště za Klečkovcem a Cihelňákem v oblasti nazývané Korsika (ulice Dukelská a Veslařská) a na úpatí Brožkova kopce (ulice Na Výsluní, Zahradní). Na začátku 70. let byl uveden do provozu nový hotel Ski, postavený v lese Ochoza na úpatí Harusova kopce.

V souvislosti s touto rozsáhlou bytovou výstavbou a nárůstem počtu obyvatel došlo od konce 60. let 20. století k vybudování celé řady objektů občanské vybavenosti. Na ulici Leandra Čecha, západně od gymnázia směrem ke Klečkovskému rybníku, vyrostla nová základní škola; na místě zbořené sokolovny na Tyršově ulici byl postaven kulturní dům (1976); vybudovány byly také mateřské školy (na Drobného, Malé, Tyršově a Žďárské ulici). Stavební ruch zasáhl i areál okresní nemocnice, v závěru 70. let se zde podařilo dokončit dlouho plánovanou stavbu gynekologicko-porodnického pavilonu; postupně došlo k rekonstrukci většiny pavilonů, k výstavbě centrálního operačního sálu a heliportu. Přestože už v 70. letech byl schválen záměr vybudovat autobusové nádraží mimo centrum města, v prostoru pod zámkem, k jeho otevření došlo až v roce 1991. V polovině 90. let byl jižně od Žďárské ulice vybudován Dům s pečovatelskou službou, ve kterém jsou i městské byty.

Nečasova ulice
Nečasovu ulici tvoří domy po obou stranách komunikace vycházející z Palackého náměstí a ústící do kruhového objezdu a dále několik domů ve svahu po pravé straně silnice stoupající k Nové Vsi. Tato ulice se od nepaměti nazývala Bobrovská. V několika starých zápisech se objevuje i název Obrovská, z dob kdy se Bobrové říkalo i Obrová. Původní zástavbu Bobrovské ulice tvořily pouze domy od Palackého (dříve Dolního) náměstí k mostu, tedy čísla popisná 17–31 s výjimkou domu čp. 25, který kdysi stával až za mostem a byl počítán k ulici Svatojánské.

Právě ústí Bobrovské ulice u přechodu potoka Bezděčky doznalo oproti minulosti největších změn. Při rekonstrukci okresní silnice procházející Novým Městem byla Bobrovská ulice na přelomu let 1938 a 1939 vydlážděna kamennou dlažbou. Nová silnice byla na začátku Bobrovské ulice po přechodu potoka Bezděčky napřímena (dříve opisovala pravý oblouk). Muselo dojít k postavení nového mostu a přeložení vodní nádrže nad Jelínkovým mlýnem (čp. 26). Byl postaven nový železobetonový most o šířce 8 metrů. Musel být také přesunut kříž stojící ve větvení silnice na Novou Ves a Petrovice, křižovatka byla rozšířena a zpřehledněna vykácením stromů. Na počátku 70. let minulého století se tato křižovatka opět měnila, když jí začala procházet nově vybudovaná přeložka silnice I/18. A dnešní podobu s kruhovým objezdem získala teprve nedávno.

Peklem byl nazýván už ve starých pozemkových knihách dům čp. 20 a jeho majiteli se podle něj říkalo Pekelník. Snad toto označení vzniklo v dobách, kdy tu býval hamr. Víc než hamr byla známa hospoda „Na Pekle“. V polovině 19. století si ji tu otevřel původem žďárský řezník Václav Procházka. Jeho žena byla vyhlášenou kuchařkou a tak hospoda prosperovala. Sám Procházka se nejvíce proslavil v revolučním roce 1848. Stal se hejtmanem a cvičitelem Národní gardy a byl také zvolen poslancem říšského sněmu ve Vídni. Posledním hostinským v „Pekle“ byl o sto let později další žďárský rodák Josef Zábrš. Z pekla můžeme pokračovat rovnou do očistce. Skončíme tak v další hospodě, která bývala v nedávno zbořeném domě čp. 27 stojícím u odbočky k Jelínkovu mlýnu. Říkalo se tu V Očistci nebo u Valíšků. Hostinským tu v 2. polovině 19. století býval Josef Vališ a později jeho stejnojmenný syn. Oba byli také tkalci a kostelníky. Josef ml. ale nakonec hostinec prodal a odstěhoval se do Ameriky.

Po návštěvě pekla a očistce možná čekáte, že už půjdeme rovnou do nebe. Zastavíme se v barvírně. Úspěšný barvířský závod provozoval v čp. 29 na přelomu 19. a 20. století František Kubík. Svému okolí byl velmi dobře znám, neboť díky němu za domem tekl „věčně modrý potok“. Potok, který dříve tekl za domy na západní straně Bobrovské ulice, byl ve skutečnosti mlýnským odpadem. Tekla tudy voda z Kazmírova mlýna (čp. 35) a ústila do nádrže před Jelínkovým mlýnem. Tento mlýn s číslem popisným 26 stojí sice trochu stranou, ale můžeme ho ještě k Bobrovské ulici počítat. Mlýn tu býval přinejmenším na konci 15. století, kdy se mu říkalo Šarlův. Na konci 16. století ho koupil Jiřík Humpolecký z Rybenska a od té doby je znám jako mlýn Humpolecký. Během třicetileté války mlýn zpustl a přešel do majetku vrchnosti. Vrchnostenskými mlynáři tu byli od 18. století členové mlynářského rodu Jelínků. Posledním mlynářem byl již ve století dvacátém Augustin Jelínek.

Od roku 1938 se začaly na domech v Bobrovské ulici objevovat pamětní desky věnované významným osobnostem. Jako první se 17. července 1938 odhalovala pamětní deska na domě čp. 22, kde od svého raného dětství žil ruský legionář František Seidl, který padl v červnu 1918 při dobývání Kurganu. O devět let později – 27. července 1947 – odhalil tehdejší ministr výživy Václav Majer pamětní desku na rodném domě ing. Jaromíra Nečase. Jaromír Nečas se roku 1888 narodil v domě čp. 31, v dobách první republiky se stal ministrem sociální péče a později byl i členem exilové vlády v Londýně. A právě na jeho počest byla už v říjnu 1945 Bobrovská ulice přejmenována na Nečasovu. V roce 1910 se v domě čp. 21 na Bobrovské ulici narodil Josef Veselka, pozdější zakladatel a sbormistr Akademického pěveckého sdružení Moravan, profesor brněnské konzervatoře a JAMU. A na jeho rodném domě, tehdy už v Nečasově ulici, mu byla 8. května 1996 odhalena pamětní deska. Byla v Nečasově ulici třetí a zatím poslední.

Palackého náměstí
Palackého náměstí, to je v Novém Městě poměrně exkluzivní adresa, jí se mohou pochlubit jen obyvatelé čtyř domů – čísel popisných 16, 32, 33 a 34. Ostatní domy s okny do Palackého náměstí jsou již počítány k Nečasově ulici nebo Vratislavovu náměstí. V zástavbě oddělující dnes obě náměstí je ukryt dům čp. 97, v němž ještě nedávno sídlilo informační centrum. V tomto místě se předpokládá původní tvrz, nebo přinejmenším sídlo vrchnostenských úředníků v dobách, kdy Nové Město vlastnili členové mocného rodu Pernštejnů. Jak jinak si vyložit znamení zubří hlavy zdobící kamenný sloup, na nějž je svedena klenba přízemní místnosti domu čp. 97.

Nejen shluk domů, ale i terénní zlom odděluje Vratislavovo a Palackého náměstí. A právě díky své poloze bylo Palackého náměstí původně nazýváno Dolním náměstím či Dolním rynkem. Střed náměstí tvoří kašna, která svou podobu kamenného kvadrilobu (čtyřlistu) získala v roce 1891. V létě roku 1905 byla osazena plastikou Jana Štursy Píseň hor zpodobňující pasáčka s ovcí na klíně. Od roku 1942 je originál plastiky z hořického pískovce umístěn v Horáckém muzeu a na kašně je umístěna kopie zhotovená ve zlínské Škole umění vedené tehdy Vincencem Makovským. Takzvaný Pasáček se stal jedním ze symbolů Nového Města. Není ale jediným sochařským výtvorem zdobícím Palackého náměstí. Na kašně měla být původně umístěna socha Františka Palackého, která nakonec našla své místo v protilehlém svahu. Slavnostně byla odhalena 26. října 1902. Od té doby bylo náměstí nazýváno Palackého, i když oficiálně byla změna názvu potvrzena až v roce 1907. Okupace a zřízení protektorátu však s sebou přinesly nařízení o odstranění všeho, co neodpovídalo „změněným státoprávním poměrům“. A tak byla 28. června 1940 socha Palackého odstraněna a v říjnu téhož roku bylo náměstí opět přejmenováno na Dolní. Po osvobození se název Palackého náměstí vrátil. Na návrat sochy si muselo město počkat do 2. června 1946, kdy byla socha po dlouhých sporech o její umístění znovuodhalena na původním místě. Stejně jako Píseň hor je i socha Otce národa dílem Jana Štursy. Palackého socha je navíc i Štursovou první veřejnou zakázkou.

Obě sochy vznikly z podnětu a za podpory Josefa Jelínka, Štursova poručníka a mecenáše. Josef Jelínek (1829–1903) býval novoměstským koželuhem a majitelem domu čp. 32 na Palackého náměstí (dům s věžičkou), kde se říkalo u bohatých Jelínků. Byl veřejně činným, ať už jako předseda nebo člen řady místních spolků, tak i jako člen obecního výboru (zastupitelstva). V letech 1861–1891 zastával s přestávkami post starosty města. Byl také poslancem Moravského zemského sněmu. Na jeho návrh byla pro kašnu na tehdejším Velkém náměstí zhotovena socha Vratislava z Pernštejna. V roce 1891 bylo Josefu Jelínkovi uděleno čestné občanství města. V otcových stopách šel i Josef Jelínek mladší (1858–1936), který býval velitelem novoměstských hasičů či prvním starostou obnoveného Sokola (mimo jiné též před první světovou válkou majitelem prvního automobilu ve městě). V roce 1913 byl zvolen jako jeho otec starostou města a byl jím až do poválečných voleb v roce 1919. Již od svého zvolení starostou se potýkal s nepřízní části novoměstských obyvatel (té se nevyhnul ani jeho otec). V roce 1923 prodal svůj dům „eráru“ a odstěhoval se do Pardubic. Dům čp. 32 se pak stal sídlem finančních úřadů s okresní působností. Když Nové Město ztratilo statut okresního města, našla v domě své první sídlo v roce 1951 zřízená samostatná hudební škola.[3]

Řadu zajímavých osobností najdeme i mezi obyvateli rohového domu čp. 34. Od roku 1662 až do současnosti je v držení členů rodu Německých. Prvním z nich byl Martin Německý, který se oženil s Dorotou, dcerou Kateřiny Kalouskové zvané Šlejfrlice (patrně byla majitelkou šĺajferny – brusírny). Přídomek přešel i na dům čp. 34, kterému se říkalo u Šlejfrlíků. Díky hudebnímu nadání svých obyvatel získal dům během 18. století jiný přídomek. V roce 1752 se stal majitelem domu Daniel Německý, který byl hudebníkem, městským varhaníkem a později i rektorem městské školy. Od jeho časů se domu čp. 34 začalo říkat u Varhaníků. Nejslavnějším rodákem z domu čp. 34 však byl Daniel Matyáš Německý (1762–1820), dvojnásobný doktor (filozofie a veškerého lékařství), oblíbený lékař, vědec, novátor a samozřejmě také hudebník. Rod Německých dal světu i slavné lyžaře Josefa a Otakara Němce. Přídomek Šlejfrlík výměnou za Varhaníka nezanikl. Přenesl se ale na protější rohový dům čp. 101, který se dostal do držení druhé větve rodu Německých založené Václavem Německým, vnukem Martina Německého-Šlejfrlíka. Z těchto „Šlejfrlíků“ pocházel i František Německý, známý novoměstský hostinský a hoteliér, zakladatel Hotelu Německý stojícího ještě před 30 lety na Masarykově ulici. Zajímavým pojítkem mezi domy čp. 34 a 101 bývala městská brána, která kdysi uzavírala přístup do centra města ze Žďárské ulice.

Žďárská ulice
O původu jména Žďárské ulice není pochyb, tudy se jezdilo z Nového Města do Žďáru. Se jménem dostala ulice do vínku i oheň – žďáření. Požár, který vypukl 13. června 1879 v noci ve stodole domu čp. 84, se zapsal trvale do dějin celého města. Díky silnému větru ženoucímu oheň ke středu města tehdy shořelo 19 obytných a 12 hospodářských stavení. Co do rozsahu nemohl tento požár aspirovat na „titul“ největšího požáru v historii, nicméně stal se podnětem k historickému rozhodnutí. O několik týdnů později – 24. srpna 1879 – byl v Novém Městě založen sbor dobrovolných hasičů.

Žhavá témata však najdeme i u vody. Ke Žďárské ulici patřívaly tři mlýny zmiňované již v 16. století. Nedaleko mostu stával Hánův mlýn (čp. 81). Mlýn vyhořel již při památném požáru celého města v roce 1801. Po tomto požáru byl ještě obnoven. Ke zkáze ho přivedli o několik desítek let později zdejší mlynáři Josef Ondra a po něm Jakub Žák. Budovy mlýna zchátraly a byly zatíženy dluhy. Rozpadající se, ale dobře pojištěný, mlýn v noci 22. června 1907 do základů vyhořel. Mlýn již obnoven nebyl, pouze pila. Od roku 1918 na mlýně začal provozovat pilařskou živnost Filip Jaroš, a právě proto je tento objekt znám jako Jarošova pila.

Požár ukončil činnost i dalšího mlýna známého jako Kazmírův (čp. 35). Původně se tomuto mlýnu a rybníku nad ním říkalo Škrobův. Patrně od dob mlynáře Kazimíra Štampy, který žil na přelomu 17. a 18. století, se začalo říkat mlýnu a rybníku Kazmírův. Posledním mlynářem v Kazmírově mlýně byl Alois Jelínek ze známého fryšavského mlynářského rodu. Historii mlýna uzavřel požár, který vypukl o půlnoci 27. září 1916.

Třetí z mlýnů se dočkal svého zániku i bez přispění ohně. Ke konci 16. století ho postavil pod tehdejším Sadovým rybníkem Jan Štrafa. Rybník se ale dnes jmenuje Klečkovský po Janu Klečkovi, který mlýn v roce 1643 prodal vrchnosti. Mlýnu se říkalo i Ráčkův a rybníku se tak někdy říká dodnes. Posledním mlynářem tu totiž byl Josef Ráček, známý podivín, který nechal mlýn zchátrat a na konci života se snažil získat peníze na opravu od památkového úřadu. Mlýn nakonec koupil novoměstský velkostatek a v červnu 1935 ho nechal zbořit.

Téměř o deset let později zažilo Nové Město i válečný požár. Letadla Rudé armády 9. května 1945 ostřelovala a bombardovala ustupující německé jednotky. Letecký útok zaplatilo životem i několik civilistů, poškozena byla řada domů. Nejvíce jich bylo právě ve Žďárské ulici. Dům čp. 82 listonoše Františka Vyplašila stojící v křižovatce (u zrcadla) dnešních ulic Žďárské a Dukelské již obnoven nebyl. Na jeho místě byl na návrh Vincence Makovského vybudován v roce 1953 kamenný taras. Již o tři roky dříve byla Žďárská ulice přejmenována na Stalingradskou, na paměť města zničeného během druhé světové války. Ke svému původnímu názvu se ulice vrátila v roce 1962

Přírodní poměry
Nové Město na Moravě se nachází v západní části Moravy; je vzdáleno 10 km východně od Žďáru nad Sázavou po silnici první třídy I/19. Leží v nadmořské výšce 600 m n. m. na jižním okraji Žďárských vrchů, které jsou východní součástí rozsáhlé Českomoravské vrchoviny.

Město leží v jižní části Chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy. CHKO byla vyhlášena roku 1970 a rozléhá se na 715 km² v nadmořských výškách od 490 do 836,3 m (nejvyšší vrchol Devět skal). Je pramennou oblastí mnoha řek, kterou prochází hlavní evropská rozvodnice mezi Severním a Černým mořem. Jedním z typických krajinných prvků v této oblasti jsou rulové skalní útvary, které byly vytvořeny mrazovým zvětráváním na zalesněných vrcholcích Žďárských vrchů, například Malinská skála, Dráteničky, Čtyři palice, Pasecká či Lisovská skála. Zhruba 15 km jihovýchodně od města se nachází westernové městečko Šiklův mlýn. Nad Novým Městem se nachází také největší sjezdovka na Vysočině – sjezdovka Harusův kopec. Sjezdovka je v sezoně uměle zasněžována a osvětlena. Harusův kopec – „Harusák“ je zmiňován již v knize Bohumila Polácha Srub radosti.

Městské symboly

Městský znak

Městský prapor
Městský znak udělil městu dne 30. listopadu 1635 kardinál František kníže Dietrichštejn. Městský prapor udělilo městu předsednictvo České národní rady svým 926. usnesením z 93. schůze dne 7. května 1992.[4]

Znak
Městský znak města Nového Města na Moravě tvoří oválný štít nakoso půlený od pravé horní strany dolů k levé straně, horní polovina je zlatá, dolní červená, dva vinařské nože se stříbrnou čepelí a střenkou v přirozené barvě stojí vedle sebe, jeden na zlatém poli a druhý na červeném poli – ohnutými špicemi nahoru ven, nad noži na zlatém poli je knížecí klobouk, dole mezi střenkami na červeném poli pak sedící, dozadu se ohlížející zlatý lev bez koruny, s pozdviženým jedním ocasem.

Prapor
Městský prapor města Nového Města na Moravě má list nakoso dělený, horní pole žluté, dolní červené, na třetinách listu jsou postaveny odvrácené vinařské nože, délka čepele nožů je 5/10 šířky listu a střenky 2/10 šířky listu, čepele jsou bílé, střenky hnědé, poměr délky k šířce je 3 : 2.

Pečeť
Městskou pečeť města Nového Města na Moravě tvoří městský znak, kolem něhož je nápis "Město – Nové Město na Moravě", rozdělený sněhovými vločkami.

Maskot
Tradičním maskotem Nového Města na Moravě je strašidlo horáckých lesů – Horácký hejkal. Jeho podobu se snažilo vystihnout mnoho novoměstských umělců, tradičním vzorem však zůstává podoba ztvárněná novoměstským rodákem Karlem Němcem. Postava Horáckého hejkala představuje divého muže – skřeta s dlouhými, řídkými rozježenými vlasy a vousy.
Kategorie: cestováníměsta
více  Zavřít popis alba 
  • červen až listopad
  • 98 zobrazení
isadora
22. -29. června a 29.června. - 6.července 2013
SUHA PUNTA
Dva osmidenní jógové kursy na ostrově Ráb v Chorvatsku.
Lekotorky:
Jitka Stehlíková - jóga a psychospirituální poradenství
Hana Plecitá - jóga pro děti a výtvarná dílna pro děti i dospělé
Ivana Dlohošová - šiatsu
Ivana Květnová - šiatsu, kranio-sakrální terapie
Jitka Saňáková - indické a čínské masáže
Irena Vondráčková - jóga a masáže, reiki
Krásné moře, slunce, borovice, oblázky, nová přátelství, radost z bytí---
více  Zavřít popis alba 
  • léto 2013
  • 1 928 zobrazení
vlasimsko-izs
V dnešním příspěvku se podíváme dva a půl roku zpátky, kdy Vlašim zasáhla nebývale silná povodeň - jednalo se o pětisetletou vodu (tj. možnost povodně takového rozsahu je jednou za 500 let). Voda začala po vydatných deštích stoupat 1.6.2013 a hladina řeky Blanice kulminovala 2.6.2013 během dne. Byl vyhlášen III. povodňový stupeň, na vyšším toku Blanice (Louňovice pod Blaníkem) dokonce mimořádný stupeň povodňové aktivity, tj. už mimo klasickou stupnici. V době kulminace měla výška hladiny v Louňovicích těžko uvěřitelných 410 cm. Jak hladina vody postupně klesala, začaly se vynořovat první škody. Poškozeny byly domy a firmy okolo řeky, povodeň zasáhla (naštěstí nikterak významně) i výstavbu nového zimního stadionu v areálu na Lukách. Z důvodu podmáčení popadalo několik stromů v zámeckém parku. Vynikající práci během povodní odvedla, byť ještě nedokončená, protipovodňová zeď v ulici Radnická. Na fotkách jsou fotky jak při začínající povodni, její kulminaci, tak i pár snímků vzniklých škod.
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • červen 2013
  • 241 zobrazení
jitkacesty
23.září 2013 mně Lukáš odvezl na letiště a ze 2 hodiny jsme odletěli přímým letem do Gruzie. Časový rozdíl je 2 hodiny,,bylo 3,40 když jsme se ubytovali v hotelu nedaleko televizní věže. Vracíme se o den později, než bylo naplánováno, tato ČSA už neletí, poletíme přes Řím, kde máme 7 hodin čekání na letadlo ČSA.Do Prahy kufry nedorazily, přišly až za 3 dny a já byla nejen bez teplého kabátu, ale i bez klíčů. Nakonec to vyřešila Šárka, nešla na tancování a zajela se mnou pro reservní klíče do Zdib.
1.den okružní jízda po Tbilisi.Je to výstavné město, jezdí tu plno drahých západních aut,přes řeku Mtkvari vede několik mostů, jeden je krytý modrou pletenou mříží,.Městu dominuje pevnost Narikala,založená ve 4.století,přestavována za arabského emirátu v 8.století, Turky a Peršany dobita 1872 a vybuchla vlivem ruské munice, která tu byla uskladněna. A tak prohlížíme postupně zbytky kostela sv. Mikuláše,který byl později opraven a odtud shora je nádherný pohled na město.Zde nahoře stojí i obrovská bílá socha Matky Gruzie. Ne, nemá smysl popisovat desítky kostelů a klášterů, které byly za Stalina zrušeny a do nich nastěhováni vojenské jednotky, sklady jeřábů přes zimu, nástěnné fresky byly zabíleny, zničeny, seškrabány, dnes se zbytky obnovují. Šlechta musela opustit své paláce a byla odstěhována do soukromých bytů.
Ve starém městě zvaném Maidan nebo Kala jsou domy s se širokými balkóny nebo balustrádami, dříve šlechtické, balustrády jsou ze dřeva nebo z betonu.Arménská katedrála sv.Jiří založená 1251 má uvnitř zajímavé fresky.Během perské invaze tu byl zabit král Irakli II. a básník Sayant Nova v r.1764 a mají hrob před hlavním vchodem. Mineme zajímavé loutkové divadlo pro dospělé,pak Abanutubani, syrné lázně, kde se kopal Puškin i Alexander Dumas, nedaleko je mešita zničená Beriou, hlavni synagoga založená 1901, žije tu asi10 000 židů a stejný počet emigroval do USA. Ti podporují svými dary opravy a údržbu evangelických kostelů a klášterů. Ve všech kostelech jsou kopie původních obrazů, originály jsou v muzeu v Tbilisi.Takže jsme navštívili spousty kostelů a klášterů, po schodech nahoru a dolů mi pomáhal Luděk, stejně i do mikrobusu, který měl vysoko první schod.Sochu sv.Jiří,pozlacenou uprostřed náměstí jsem nemohla fotografovat, nikdy jsme tam nestáli.
Další den se jelo na východ do oblasti Kakheti. Tohle údolí obsadilo Rusko, má tu 15.000 vojáků. Místní lidé jsou zbytky horských kmenů, mluví svým vlastním nářečím.Jezdí sem jen Rusové,členi rodin za svými vojáky.Jinak je to kraj vína a ovoce. Před každým domkem je dřevěný plot a za ním je vidět vysoko nahoře podélný rošt a spousty hroznů bílých o modrých. Pokud jsme je ochutnali, byly bez zrníček, chutné a sladké.Mohu jmenovat město Telavi, klášter Ikalto, založený sv.Zenonem byl centrem vzdělanosti, vyučovalo se tu teologii,rétorice,filosofii,geometrii a praktickým oborům jako je keramika.Klášter Alaverdi ,zal. v 6.století asyrským mnichemJosefem Alaverdim,který přišel z Antiochie.Přestavěn v 11 století Následuje opevněné město Gremi, hlavní město Kachetie v 16.a 17. stol.1615 jej vypálil perský šach Abbas a město již nebylo obnoveno.
4.den výlet do Mcchety, historické město ležící severně aso 20 km od Tbilisi na soutoku řeky Aragvi a Kury.Zapsáno do památek UNESCO
Navštívíme komplex Džvari a katedrálu Svetitskohoveli,pohřební místo Kristova roucha Je to jeden z "nejsvatějších"chrámův Gruzii a sídlo arcibiskupa mcchetského a tbiliského,který je zároveň patriarchou gruzínské pravoslavné církve.Nakonec návštěva pevnosti Ananuri.
5.den Návštěva rodného domu Stalina a museum.To se musí vidět. To nelze popsat.Doporučuji obrázky.Chrám Sioni pod lešením, opravuje se. Tam jsem vyšla!
6.den lázně v Borjomi,poměrně daleko, plno výstavných domů bývalé šlechty.Sirnaté léčebné prameny.Cestou zpět nás stihla důkladná bouřka s blesky a hromobitím. V Sbilisi nebylo nic.
7.den Etnografické muzeum, nesmírně zajímavé,zal.1966. Pak malebný skanzen se stavbami z gruzínského venkova na břehu Želvího jezera.
Ubytování bylo dobré, jen žádný výtah, schody do pokojů a do jídelny na anglickou snídani.Jednou denně oběd s ev. polévkou, 2ma studenými předkrmi, saláty z rajčat a okurek, maso na rožni (tvrdé, aspoň pro mě)ovoce se spoustou několika druhů vína a káva nebo čaj. Polovina tuho zůstala na stole. Jednou jsme měli pstroužky. K pití vody, šťávy, víno nebo limonády. Moc dobré.Nedalo se to sníst.,polovina zbyla.
Poslední den bylo volno, vyjela jsem lanovkou a prošla se po kopci s výhledy na město. Druhý den se odlétalo ve 2,30 přes Řím se 7mihodinovým čekáním na naše Aerolinie. A to další už je na začátku. Máma a babička
více  Zavřít popis alba 
4 komentáře
  • září 2013 až únor 2014
  • 268 zobrazení
sotekfoto
Eliška, Velikonoce, Pražský půlmaraton, Hrom do Police Praha, Crosscub, SKA-P, Hrad, Šumava, Klostermannova rozhledna, Český pivní festival, Poldovka Kladno, Povodně Praha, Pochod, Žižkovská věž, Proti proudu, Malování v novém bytě, Kolaudace Tomak a Daniela, Brno, RedBull Air Race, Strahov Open Air, Retro Music Hall, Vánoční trhy na Staromáku, Silvestr Strážné
více  Zavřít popis alba 
  • březen 2013 až leden 2014
  • 144 zobrazení
bugabooess
12. 07. 2013
Cca ve 14 hodin jsme se vrátili z Beskyd domů. Čekal nás polovyklizený byt s novou dlažbou a hromada práce s vybalováním, úklidem, praním a zabydlováním.
13. 07. 2013
Dopoledne byl v provozu sporák i dřez a tudíž byl i teplý oběd. Hned po něm jsme se vydali na poslední dovolenkovou akci, tentokrát rodinného charakteru do Litic u Stvolínek, Penzionu Ráj pod Vlhoštěm. Naše droboť i dříve narození tam hromadně slavili narozeniny. Místo i děti byly kouzelné. Ale o těch až příště.
Kategorie: krajinapříroda
více  Zavřít popis alba 
158 komentářů
  • červenec 2013
  • 278 zobrazení
jajsemkazi
Otto Rothmayer (28.2.1892 - 24.09.1964) byl žákem Josipa Plečnika a stal se i jeho pokračovatelem. Když Plečnik odjel r. 1921 definitivně do rodné Lublaně, převzal všechny jeho úkoly. Připadl mu tak nelehký úkol dohlížet na provádění Plečnikových návrhů, zasílaných na Hrad z lublaňského studia. Byla to také příležitost navrhnout část vnitřního zařízení pro interiéry bytu prezidenta Masaryka. Po r. 1930 dostal Rothmayer příležitost pracovat už zcela samostatně na přestavbě tzv. Tereziánského křídla Starého královského paláce. To bylo sníženo a doplněno o subtilní vřetenové schodiště - dodnes jeden z nejpůsobivějších prvků celého areálu. Rothmayer rovněž adaptoval přilehlé prostory a interiéry pro stálou expozici historie Pražského hradu. Náročné práce byly dokončeny až na prahu 50. let. Nový hradní architekt po Plečnikovi, Pavel Janák, nechal Rothmayera dále pracovat na dokončení některých konceptů, především impozantní síně, která dodnes nese jeho jméno a dále Klínové chodby se slavnostním vstupem do Španělského sálu. K drobnějším realizacím Otto Rothmayera patřily některé interiérové adaptace v Novém paláci, pomník padlým v Jelením příkopu nebo budova lesní správy v lánské oboře. Práce na Hradě musel po své odstranění z funkcí zanechat prof. Rothmayer nedokončeny, dokonce byl posléze svědkem jejich devastace. Stáří trávil v malém domku v Břevnově, který si sám navrhl. Na jeho zahrádce vznikly známé fotografické cykly jeho přítele Josefa Sudka. (Zdroj: http://www.archiweb.cz/otto-rothmayer)
Kategorie: architekturaměsta
více  Zavřít popis alba 
  • 18.6.2013
  • 374 zobrazení
lietava
Od pondelka 27. mája sme pokračovali na hrade v druhej etape odbornej praxe študentov SPŠ Samuela Minovínyho kde sme sa okrem tradičnej archeologie venovali miešaniu malty, škárovaniu ba aj osadeniu ramenátu na výrobu klenby. Podstatou praxe má byť to aby si mladí ľudia v obore siahli na konkrétne práce ktoré sa vykonávajú na pamiatke smerujúcej k jej záchrane. Archeologia prebiehala v časti hlavného nádvoria kde sa plánuje osadiť letná drevená terasa slúžiaca v rámci akcii ako pódium a mimo akcii ako oddychová zóna pre turistov. Malta sa namiešala za účelom škárovania muriva vo veľkom rondli kde sme rok predtým robili archeologiu a murivo na svoje zachovanie si vyžadovalo maltovú ochranu. Počasie nám však nedovoľovalo pokračovať v tejto práci a tak sa tam v rámci dobrovolních aktivít musíme k tomu vrátiť. Ramenát sme osadili do západného okna podkovitej veže kde sa cez víkend od 1.júna spúšťa ďalšia etapa stabilizácie a čiastočnej obnovy tohto úseku. Pracovalo sa aj na obnove SZ nárožia prednej brány kde boli v tomto čase osadených všetkých 12 plánovaných nových kvádrov. Je ešte nutné ich opracovať ale už sa aj táto práca blíži k úspešnému záveru. Dobré počasie bolo na nás skúpe slniečko občas ukázalo svoju tvár no my napriek tomuto nepriaznivému stavu sme vykonali za pomoci mladých ambicioznych ľudí opäť kus poctivej práce.
více  Zavřít popis alba 
  • květen 2013
  • 832 zobrazení
zilvar-bullsara
22.2.2013.
17.00h Chystáme se již tradičně na burzu do Východního Německa do Riesy. Venku padá sníh, na tv nova hlasí kalamity. Dnes má přijet Hoďa do Prahy, abychom k ránu rovnou vyrazili i s Lubíkem směr Východní Německo. Mladoboleslavská stojí kvůli sněhu, kolona a Hoďa v ní. Po Několika hodinách doráží do Prahy.
22.00h se scházíme v našem bytě na Novodvorské. Debatujem, jíme a těšíme se…
Cca 23.00h Volá Lubík, okamžitě pokládá. Volám zpět, ze sluchátka se ozývá veselý hlas šlapající si na jazyk. Lubík oznamuje, že míří z jakéhosi pohostinství již domů a že je vše v nejlepším pořádku. Domlouváme se na třetí hodinu ranní.
Kolem 00.00h se shodujem, že již nemá cenu jít spát.
1.45h Teď se nám chce s Hoďou opravdu spát. Nejít spát, se již nezdá tak dobrý nápad.
Hoďa se nepozorovaně natahuje na gauč a v tu samou chvíly zavíra oči a upadá do polospanku. Ne na dlouho, touha po východněmeckých dílech mu nedá usnout!
2.00h Balíme pár nezbytností na cestu, sprcha, kontrola nezbytností na cestu
3.00h Venku sněží. Ometáme oktávku. Zapujčil jsem si jí od zaměstnavatele, kvůli nízke spotřebě nafty. Vyrážíme do Vršovic. Po krátkém čekání, se ze dveří vypotácí splihlá postava Lubíka. Sinavý obličej a mohutné kruhy pod očima dávali jasně najevo, Lubíkovo rozpoložení. Opakované kletby a tiché bědování ,to bylo z počátku jediné, co měl Lubík na srdci.
3.30h Pohodlně se uvelelbíme, zapálím cigaretu a vyrážíme směr Teplice. Silnice prázdné, bez náledí. Kalamity byly k vidění opět jen na nově. Zjistil jsem, žemáme neskutečně smradlavou směs na ostřikovače a k tomu neúčinné stěrače. Takže smrad z ostřikovačů jsme cítili každou chvíly.
Jedeme pomalu na spotřebu – 5,2 l /100km. V teplicích již tradičně sjedeme blbě a míříme zpět do Prahy. Po pár metrech zastavujem. Startujem navigace, jiíme čokoládu a já kouřím.
Najíždíme směr Dresden. Cesta ubíha dobře.
4.30h Přejíždíme hraniční přechod. Pod mostem stojí dalniční policie, pro jistotu přibržďujeme.
Chlapci spí…
5.30h po hodině cesty po německé dálnici zastavujeme již tradičně na odpočívadle.
Děláme první fotografie, občerstvujeme se, vykouřím několik cigaret .
6.00h Jsme před Dráždanama, poznávám dálnici. V tom však Lubikova navigace hlasí sjet z dálnice na Radebaul. S obavami sjíždíme, po pár kilometrech dojíždíme k rozkopané silnici a zákazu vjezdu. Trasa se přepočítává. Mozky již nefungují, nevíme kudy, názory se neshodují. Každá navigace ukazuje uplně jinou trasu. Lubík si vysloužil přezdívku Umleitung /objížďka.
Víme, že chceme jet přes Maisen. Nakonec se nám to i podařilo. Namísto ubijející, ale svižné jizdě po dálnici míříme do Riesy po okreskách, přes vesničky. Zatím je tma, sněží. Zasněžené pláně a uprostřed silnička pokrytá ledovou krustou. Občas silničář…
Zajímavé však bylo, že v každé vesnici již pylně pracovala parta silničářů, chodníkářů. Spousta z nich byly obyčejní lidé, kteří se rozhodli si přivstat a vyčistit svou vesnici do poslední sněhové vločky
Chlapci spí. Snažím se pořídit videozáznam, zachytit atmosféru rozbřesku slunce nad zasněženými Saskými pláněmi.
6.15h 6km od Riesy zastavuji. Nadýchat se čerstvého vzduchu, ať za jízdy nespíme všichni tři.
6.30h Přijíždíme do Riesy z druhé strany, než jsme zvyklí. Potkáváme první poutače na burzu. Po chvilce poznáváme opuštěné domy na okraji města. Blížíme se k ERDGAS Aréně. Venku již stojí kolona prodejců mířící do haly. Přijíždíme na parkoviště. Pootevřu okénko, v tu ránu všichni usínáme jako jeden muž.
8.00h Po hodině a půl se probouzíme. Svačíme Silviny, také již tradiční, řízky a hrozně silné kafe. Je pěkná zima, rozespalí a s otlačeninami vyrážíme ke vstupu. Ještě na parkovišti potkáváme 4Taktního barkase. Hoďa má zjevnou radost. Jdeme kolem brány pro prodejce. Láká nás…. Představa, že můžeme vniknout na prodejní plochu dříve než ostatní a vše skoupit. Brána je však střežena drobonou němkou v nadměrně větší pánské bundě s nápisem security. Jdeme tedy ke kase, která je zatím zavřená. Postavíme se do zatím malé fronty čítající zhruba pět lidí. Starý známí, kteří již předešlé ročníky byly vždy jako první ve frontě. Většinou důchodci, odhadujeme je na bývalé příslušníky SS. Čekáme…..
8.30h Čekáme. Rázem se za námi tvoří dlouhá fronta, obtáčející celou erdgasarenu. Těsně za námi stojí nejhlasitější člen fronty jakýsi polák. Poslouchám hlasitou polštinu a doufám, že nás již brzy pustí dovnitř. Prohlížím si domorodé Sasy a jejich retro obličeje s knírky a zvláštními účesy dob dávno minulých. Přemýšlím co je to za rasu, k degeneraci došlo asi díky křížením příbuzných mezi sebou po generace.
Lubík na denním světle vypadá ještě hůř než jsem čekal. Stěžuje si, že mu není dobře.
Hoďa přešlapuje a kontroluje ohromný pakl eurobankovek uložený v igelitovém pytlíku, jako každý správný vekslák
9.00h Roleta u vstupu zmizela, kasa je otevřená. Rázem nás předbíhá pár domorodých němců. Výhružně střihají kníry, proto raději ani nic nenamítám a pouštím je před sebe. Stejně jsem dal svou pětieurovku na vstup Lubíkovi a ten zůstává někde pozadu. Asi se rozmýšlí, zda li se ještě nemá vyzvracet.
Vstupujeme do arény. Zatím je ticho málo lidí. To však vydrží první dvě minuty. Prodejci jsou již připraveni, zboží rozložené.
Ženeme se k bedýnkám plných dílů. Oči nervózně přeskakují z dílu na díl, nevyspalý mozek šrotuje informace a snaží se rozpoznat potřebné součástky a dobové předměty.
Záhy objevuji parkovací hodiny s přísavkou na sklo. Upozorňuju Lubíka, který obratem hodiny kupuje. Jdeme dál, prohlížíme, smlouváme občas i něco vezmeme do ruky. Vše je však drahé. Ceny začínají vysoko, na to aby se daly usmlouvat na přijatelnou částku.
Nejvíce pokoupil Lubík a to venku v tuhém mrazu, kde prokřehlí prodejci podlehli námitkám a nechali se usmlouvat na lidové ceny. Ddr bedna na nářadí, chrom. Mlhovky, trychtýř originál na trabant nádrž nový. Hoďa sháněl zadní kryty světel na barkase, které nakonec s obtížemi sehnal. Největší radost mu udělala lanka na wartburga, po euru kus. „No nekupte to, když je to tak levný“ jásal. Já si koupil umaštěný pytlík s ddr nářadím. V kapse mě pálily eura, ale nevidel jsem nic za co bych je chtěl utratit. Na konec jsem venku u miniaturního usměvavého prodejce objevil vozík pro Vojtu. Z 25 E jsem usmlouval na 15 E a vesele jsem s vozíkem kráčel k autu na parkoviště. Po cestě stál krásný robur, u kterého jsme si udělali pár památečních fotek.
Pak jsme před mrazem utekli a pokračovali v obhlídce uvnitř. Občerstvili jsme se bockwurstem, Lubíka jsem donutil koupit pivo a všichni tři jsme si sedli na tribunu a pozorovali ten cvrkot. Hoďa se zaposlpouchal do všeho toho smlouvání, dotazů a informací. Připadal mi, jako když Jiřík ve Zlatovlásce snědl kousek kouzelného hada a rozuměl řeči zvířat….
Občerstvení párkem velikosti bochníku chleba a místním pivem nás natolik uspalo, že jsme klimbali v laminátových židlích, jako miminka.
Pak jsme v rychlosti oběhli celou burzu, zda ještě něco neobjevíme a zamířili jsme k autu. Vyrazili jsme z Riesy směrem na dálnici. Cesty byli ještě více zasněžené a omrzlé, než když jsme přijížděli. Krajina kolem Riesy jsou jen rovné pláně, sem tam vzdušná elektrárna. Silnice pomalu mizela pod nafoukaným sněhem a splývala s bílým okolím. Lehké bloudění, díky objížďkám – Umleitung.
Později najíždíme na dálnici. S klidem, že již cesta bude ubíhat přidávám na přiměřenou rychlost k rozbředlé vozovce. V dálce před námi vidím sypač s pluhem.
Radost po pár minutách vystřídá zklamání. Verkehrsstau – dopravní zácpa. Lituji, že jsme si v erdgas areně nekoupil za pět euro cigarety. Zajíždíme do dlouhé kolony aut. Správce potravin ze zadniho sedadla Lubík hlásí, že došly veškeré tekutiny a zbývá akorát trocha toho hrozně silného kafe v termosce. Jedinou nádobu co máme je nevypláchlý plastový kelímek od piva. Naléváme kafe do kelímku a ochutnáváme. Kafe ve spojení s pivem a roztavující se plastovou hmotou kelímku utvořilo zvláštní chuť. Tento nápoj jsme pojmenovali Moccabier. Humor kolem Moccabieru nás zabavil po celou zácpu. „Ve tvém kníru, polechtá tě pěna z Moccabieru““Do každého kníru trocha pěny z Moccabieru“
„Moccabier za světový mír““po požití Moccabieru, navždy žíti budem v míru“
Nakonec došel i MccBr a auta se pomalu rozjela. Na kopci stál polský kamion. Další zácpu způsobil opuštěný karavan v pravém pruhu.
Po 4,5h dorážíme kolem osmé hodiny do Prahy.
Kategorie: auta
více  Zavřít popis alba 
  • zima 2012/2013
  • 186 zobrazení
tabornici-hrusovany
Poslední celooddílová schůzka se uskutečnila 21. června 2013, v den letního slunovratu, kdy je den nejdelší v roce a noc naopak nejkratší. Rozhodli jsme se využít červnového teplého počasí a tuhle jedinečnou noc strávit venku pod širákem, na hřišti u rybníka, na Wembley.
Schůzka probíhala výborně. S dětmi jsme se sešli v klubovně a po chvíli jsme vyrazili na hřiště. Pro děti byla nachystána spousta nových her. Zahráli jsme si třeba pexeso, přičemž místo kartiček byly samotné děti a po vyvolání předvedli vylosovanou činnost. Dále si děti užily hru, při které musely seřadit pomíchané květináče vzestupně podle čísel, ty však byly skryté zevnitř na dně, takže bylo potřeba je otočit. Nachystané byly také závodivé hry pro jednotlivé družiny.
Hry ale nebyly všechno, co jsme ten večer prožili. To největší dobrodružství mělo teprve přijít. Ještě před tím, než se úplně setmělo, jsme rozdělali oheň a opekli jsme si špekáčky, abychom po hrách utišili hladová bříška. A nebyl by to tábornický večer, kdybychom si při kytaře nezazpívali pár písniček. Několik vedoucích hráblo do strun a hřištěm se rozezněly táborové písně.
Později už ale byl čas zalézt do spacáků a pořádně se vyspat, byť pro některé to bylo vůbec první spaní pod širým nebem. Jen vedoucí byli trochu nervózní z předpovědi počasí, která nebyla úplně příznivá, nicméně zatím se nic nedělo. To až po chvíli začaly z nebe padat první dešťové kapky. To už uprostřed hřiště stál napůl postavený velký stan, zvaný bažina. Když déšť zesílil a stany a plachty, kterými děti byly přikryté, nestačily, přestěhovali jsme je se všemi věcmi dovnitř. Počasí se bohužel umoudřit nehodlalo, a proto krátce po půlnoci nám nezbylo nic jiného, než děti evakuovat do klubovny. Velmi vhod přišla i pomoc maminky jedné naší tábornice, děti byly přestěhovány do klubovny během několika minut. Tam už nic nebránilo tomu, aby se v suchu vyspaly.
I když se tahle schůzka úplně nevyvedla vinou špatného počasí, věřím, že pro děti to bylo velké dobrodružství, které jim zůstane v paměti. A snad příště budeme moci venku zůstat až do rána.
Eva Burianová

Bohužel největší dobrodružství této "přespávací" celooddílovky není zachyceno (čti: byl takovej slejvák, že jsme nevěděli co dřív, natož fotit!!). Pro připomenutí - tato celoodílovka se konala na Wembley, v plánu bylo na něm i přespat do druhého dne, nejprve se po zalehnutí dětí ozývaly mohutné blesky, proto vedoucí postavili bažinu "kdyby náhodou", poté se řádně rozpršelo a děti se stěhovaly do bažiny, chaos, moc dětí, malá bažina, vedoucí staví po bocích přístřešky a děti opět ulehávají, další příval mohutného deště, moc vody, evakuace osazenstva do klubovny....Ps. celkově velmi vydařené :) Katka
více  Zavřít popis alba 
  • 21.6.2013
  • 222 zobrazení
defenger
Opět po roce se otevřely stařičné brány židovské obřadní síně v Břeclavi.
A to v rámci tradičních komentovaných prohlídek přilehlého bývalého hřbitova.
Letos to byla poslední možnost spatřit celý histrorický areál před jeho
generální opravou, jenž proběhne v příštím roce. Díky přednášející Aleně Káňové
z městského muzea, se mohli přítomní dozvědět historii i řada zajímavostí
ze židovské komunity, ktera působila řadu staletí na Břeclavsku.

Židé měli velký vliv na kulturní a hospodářský rozmach našeho města,
než padli za obět smrtícímu holokaustu. Z původního osamoceného místa
na okraji města, se hřbitovní areál postupem let dostal téměř až do jeho
centra. V 80.letech, 20.století, se dokonce usilovalo o jeho likkvidaci,
aby uvolnil místo bytové výstavbě. Naštestí změna režimu zabránila
této kulturní zkáze. Přesto byla část cenných nahrobků a další inventář
hřbitova odvezen a využit k druhotným učelům.

Židovská obřadní síń v novogotickém duchu (z rukou architekta Franze von Neumanna)
je dílem poštorenských keramických závodů. Město Břeclav nyní získalo dotaci
9, 3 mil.korun a nově vytvořená expozice se otevře v roce 2015.

Součástí celé akce bylo vystoupení předního kytaristy a pedagoga na JAMU a
Brněnské konzervatoři, pana doc. Mgr. Vladislava Bláhy. Návštěvníci mohli
také dobrovolně přispět na další záchranu této památky a ochutnat košer
slivovici od firmy Jelínek, jenž patří k její největším výrobcům na světě.
Kategorie: kultura
více  Zavřít popis alba 
  • září 2013
  • 126 zobrazení
babi90
Slavnostní uvedení sborníku v Knihovně města Ostravy 16.10.2013 - uspořádal Archiv města Ostravy k 50ti letům vydávání sborníku.

Ostrava 27 / výňatek z Achivu města Ostravy k upřesnění /
-

Ostrava 27 Příspěvky k dějinám a současnosti Ostravy a Ostravska

Vydalo nakladatelství Tilia pro statutární město Ostrava, 2013, 327 s.
ISBN 978-80-86904-47-4, ISSN0232-0967

OBSAH
Summary

Jubileum Archivu města Ostravy
Blažena Przybylová
Archiv města Ostravy 1923–2013 (od pergamenu k bitům a bytům) (s.11)
The Ostrava City Archive 1923–2013 (from parchment to bytes)
Blažena Przybylová
Archiv města Ostravy – 50 let v roli vydavatele periodika OSTRAVA (s.28)
The Ostrava City Archive – 50 years publishing the periodical ‘OSTRAVA’

Studie a materiály

Denisa Labischová, Blažena Gracová
Vztah ostravských žáků a učitelů k historii (s.37)
The attitude of Ostrava’s students and teachers to history
Jan Sucháček
K obrazu Ostravy v médiích (s.67)
On the media image of Ostrava
Zbyněk Moravec
Ulice středověké Ostravy (s.83)
The streets of medieval Ostrava
Jaroslava Novotná
Příběh moravskoostravské velkoměšťanky Barbory Máchové a jejích ztracených
perel (s.110)
The story of Barbora Máchová, a member of the Ostrava haute bourgeoisie, and her lost pearls
Jakub Ivánek
Socha sv. Jana Nepomuckého u Svinovského mostu z dílny frýdeckých
Weissmannů (s.123)
The statue of St John of Nepomuk at the Svinov bridge – a work of the Weissmann studio in Frýdek
Miloslav Kroček
Ostravská Národní garda v revolučních letech 1848–1849 (s.132)
Ostrava’s National Guard in the revolutionary period of 1848–1849
Karel Franek
Průmyslová a živnostenská výstava v Moravské Ostravě v roce 1923 (s.147)
The exhibition of industry and trades held in Moravian Ostrava in 1923

Osobnosti

Mečislav Borák
Ostravský rabín Arnošt Bass (1885-1943) a jeho rodina (s.165)
The Ostrava rabbi Arnošt Bass (1885-1943) and his family
Hana Mášová
Emilie Lukášová a její průkopnická práce na poli péče o kojence (s.184)
Emilie Lukášová and her pioneering work in infant care
Jindra Biolková, Petr Kašing
Osudové setkání s Ostravou: Životní příběh Aloise Emila Dobnera, profesora
Vysoké školy báňské v Ostravě (s.202)
A fateful encounter with Ostrava: The life story of Alois Emil Dobner, professor of the Mining College in Ostrava

Edice

Petr Tesař
Osobní deník Libuše Střelcové z Hrušova z let 1938–1942 (s.233)
The private diary of Libuše Střelcová from Hrušov, 1938–1942

Vzpomínky

Svatava Baďurová
Sametová revoluce ve VÍTKOVICÍCH. Občanské fórum, vznik nových odborů (s.259)
The Velvet Revolution at the Vítkovice corporation – Civic Forum and the emerge of new trade unions
Tomáš Čermák, Jindra Biolková, Petr Kašing, Jindřich Cigánek, Petr Jelínek
Julie Švábová František Varadzin
O transformaci Vysoké školy báňské na technickou univerzitu po roce 1989 (s. 288)
The post-1989 transformation of the VŠB Mining College to a technical university

Zprávy

Miloslav Kroček
První důlní exploze v Moravské Ostravě – nové zjištění (s. 325)

Děkujeme za " nahlédnutí " do " tajů" nové publikace z Ostravy.
The first mine explosion in Moravian Ostrava – new findings
více  Zavřít popis alba 
  • leden 2005 až říjen 2013
  • 236 zobrazení
Reklama