Hledání

9 076 vyhledaných výsledků

Náš tip

Proměňte svá alba ve fotoknihu!
Ideální jako dárek nebo jen tak na památku.
Levně, rychle, jednoduše.

petiiisekk
2 komentáře
  • 20.4.2015
  • 25 165 zobrazení
  • 58
kalybr
Byla to fain zábava..a vzhledem k tomu, že na knize hostů padaly komentáře na moje prsa..máte je tady--a pro závistivou slečnu( nebo kdo měl něco proti)-napadlo to kluky:D
více  Zavřít popis alba 
  • 8.5.2009
  • 24 065 zobrazení
  • 4
ondrejhavelka
Stopem po Africe

Po nepříjemných týdnech, které jsme s Míšou strávili v Addis Abebě vyřizováním súdánských víz, stojíme konečně zase na stopu za městem a míříme do hor. Jsme na cestě napříč Afrikou už více než rok a velká africká města nám opravdu k srdci nepřirostla.
Na korbách nejrůznějších vehiklů se pomalu zakusujeme hlouběji a výše do hor. Přestože už jsme procestovali mnohá velkolepá pohoří světa včetně Himálaje, tyto hory nás okamžitě okouzlily. Špína a hluk Addis Abeby jsou daleko za námi. Kolem nás se teď rozprostírá úchvatná scenerie plná hlubokých údolí, vysokých vodopádů, zelených vrcholků hor, na jejichž svazích jsou tu a tam vidět domorodé vesničky s jejich dřevěnými kruhovými chýšemi. Nejen, že je krajina živě zelená, ale dokonce to tady voní. Na cestě po Africe jsme si zvykli na všudypřítomný zápach, ale tady v etiopských horách to opravdu voní rozkvetlými květy stromů a keřů. Také čistý, svěží, chladný vzduch je pro nás něco příjemně nového.
Stinnou stránkou etiopských hor je fakt, že blechám, které jsme před měsícem chytli, se tady mimořádně daří a citelně se v našich věcech i na nás samých rozmnožily. Dalším negativem je čím dál obtížnější stopování. To ale tak nevadí, protože tady máme chuť chodit pěšky a vychutnávat si snad nejkrásnější hory Afriky. Po týdnu přijíždíme na střeše minibusu do legendárního městečka Lalibela. Musím přiznat, že na toto místo se opravdu hodně těším. Podařilo se nám načíst o něm několik kusých informací, ze kterých jasně vyplývá, že jde o zcela výjimečné místo na celé této rozmanité planetě.

Svatí muži v růžových dekách

V kavárně na malém náměstí v centru Lalibely se začítáme do průvodce, abychom ověřili to, co jsme cestou slyšeli od tzv. svatých mužů, kteří putují po horách mezi poutními místy. Tito barevně odění muži, kteří nevlastní nic jiného než velký kříž a Bibli, jsou u etiopských křesťanů v ohromné úctě. Lidé je zvou na jídlo, v kavárnách dostávají zdarma kávu nebo čaj a často jsou také zváni na noc do chýší domorodců. Tito muži nemají žádný domov. Svůj život zasvětili Bohu a cestě poznávání jeho tajemství. Svou mysl neznečišťují žádným materiálním vlastnictvím, žádnou pevnou vazbou ke konkrétnímu místu nebo lidem, žádnou jinou touhou než touhou po svém Stvořiteli. Sám mohu potvrdit, že při dlouhodobých pobytech v horách mimo civilizaci pociťuji větší blízkost k podstatnému a jakýsi hlubší vhled do tajemství života, a to ještě nejsem ukotven žádným duchovním vedením nebo dokonce tisíciletou duchovní tradicí těchto mudrců. Mám silný pocit hraničící s jistotou, že tito svatí muži, tito poutníci boží, v pravém slova smyslu dharmoví poutníci, mají k Bohu skutečně blíže a dotýkají se jeho tajemství. Čím dál tím více je mi na křesťanské teologii sympatičtější, že jazykem srozumitelné filozofie dává odpovědi na existenciální otázky, které si kladu. A jsou to otázky pro život člověka zásadní. Zatímco některá náboženství nebo exotické filozofické systémy tyto otázky neřeší jakožto nedůležité, případně neřešitelné a zaměřují se na poměrně zbytečné věci, jako je telepatie nebo chození po žhavém uhlí, křesťanská teologie se snaží všechny ty palčivé otázky řešit a prolamovat tak výhledy do věčnosti. Četl jsem hodně duchovní literatury nejrůznějších náboženství, ale teprve tady v Africe mi čas otevřel mohutnou bránu k poznání křesťanského myšlení.

Kostely v zemi

Největší pozoruhodností Lalibely jsou 800 let staré kostely vytesané z jednoho bloku kamene, zapuštěné do země tak, že z povrchu vlastně nejsou vidět. Více než desítku impozantních kostelů skrytých v podzemí spojují navíc podzemní chodby. Král Lalibela, který toto zvláštní dílo nechal vystavět, je v jednom z kostelů pohřben. Batohy necháváme v jednom z guest housů, bereme si jen Bibli a biblické výklady a míříme rovnou ke kostelům. Tedy abych byl přesnější, míříme nejdříve na kávu, neboť všechno má svůj čas a není důvod spěchat. Při šálku výborné etiopské kávy, která, jak zjišťuji, k duchovnímu rozjímání neodmyslitelně patří, se začítáme do Písma svatého. „Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh. … A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“ Teď jsme připraveni k návštěvě kostelů.
Z centra města scházíme dolů z kopce, kde se nám mezi vysokými stromy otevírá úžasný výhled do hlubokého údolí a na protější hradbu hor. Došli jsme k prvnímu z kostelů ukrytých v zemi. Sama skutečnost, že kostely se nevypínají k nebi, jak je zvykem, ale naopak se spouštějí do temnoty podzemí, je zarážející a myslím, že velmi důležitá. Podle mého soudu to není žádná náhoda ani nedostatek stavebního materiálu, který přiměl Lalibelu postavit kostely opačně. Podle legendy chtěl Lalibela po svém pobytu v Jeruzalémě postavit svaté město podle předlohy Jeruzaléma tady, v oblasti sužované šamanskou magií. Zdá se mi ovšem, že výsledkem je spíše negativ Jeruzaléma, a nemám pocit, že by se to stalo omylem. Stojíme před prvním kostelem. Jak už to v Africe bývá, jsme šokováni. Fascinující dílo vytesané před osmi stoletími do skály bylo před několika málo lety zakryto nevzhlednou plechovou konstrukcí, aby prý déle vydrželo. Vzhledem k tomu, že za 800 let dílo neprojevilo žádnou známku destrukce, obávám se, že zastřešení nebylo příliš promyšlené. Výsledek je ale jednoznačný. Veškeré kouzlo tohoto jinak impozantního díla, je nenávratně pryč.

Duchovní prázdnota

Vstupujeme dovnitř. Interiér je překrásný. Rozhodně vyvolává jiné pocity než interiéry osm století starých evropských kostelů. Tady se v nás míchá pocit úžasu, strachu, okouzlení i silné touhy utéct. Obrazy na stěnách předávají poselství Janovy apokalypsy. Přichází k nám kněz. Prohlížím si ho se zájmem, ale mé nadšení rychle ukončuje jeho arogantní věta oznamující, co všechno tady nesmíme a co je zpoplatněno. Chápu, bere nás jako turisty. Přes to se musíme přenést. Jsme bílí, a to znamená, že jsme v etiopských očích bohatí turisté, kteří se musí hlavně usměrňovat. Podzemní chodbou procházíme do dalšího ze zahloubených kostelů. A zase ty příkazy, zákazy a nařízení. Do toho nás začali otravovat dva mladíci, kteří nás tady chtějí za peníze provázet. Jsou neodbytní. Aby toho nebylo málo, připojilo se k nám několik špinavých žebrajících dětí. Těžko se prokousat k duchovním rovinám tohoto místa, když nám někdo pořád dává pomyslné facky dotěrným otravováním. Ve snaze zakusit co nejvíce z tohoto podivného místa navštěvujeme další kostely. Kromě jednoho jsou všechny nevkusně přikryté lešením a plechovým zastřešením. Začínám mít pocit, že v obyčejné kapličce na českém venkově bych se do kontemplace křesťanských zjevení ponořil mnohem hlouběji. Tady nás někdo neustále vytrhává na povrch. Nakonec v nás vítězí pocit znechucení. Lalibela za to nemůže. Je pozoruhodná. Ti lidé za to v podstatě také nemohou. Prostě se snaží vydělat a přežít. V konečném důsledku vlastně nevím, co si o tomto místě vlastně myslet. Bude to v nás muset uzrát.
Abychom si trochu srovnali myšlenky, vyrážíme z Lalibely dál směrem k súdánské hranici pěšky. Před námi je hluboké údolí, jímž protéká řeka napájená mnoha vodopády prýštícími ze strmých stěn. Jestliže Lalibela na nás působila velmi rozporuplně, divoká horská krajina nás okamžitě uklidnila a opět do nás vlila radost z cestování. Je tady nepopsatelně krásně. Vůbec si nepřipadáme jako v Africe. Často mám spíše pocit, jako bychom procházeli hory v Číně. Dokonce i domorodci jsou tady velmi přátelští. Sálá z nich pokora, víra a radost. Etiopané tady v horách jsou většinou oděni do krásných, lehce průhledných bílých látek s černě vyšívaným lemem.

S hyenou na rezavém řetězu

V hlubokém údolí potkáváme hodně výstřední bytost. Proti nám kráčí mimořádně mohutný, svalnatý černoch, vedoucí na silném rezavém řetězu velkou hyenu. Už jsme o těchto lidech slyšeli, ale setkání tváří v tvář je opravdu překvapivé. Jsou to potulní artisti, kteří putují Etiopií a předvádí nebezpečné kejkle s hyenami. Černý muž jdoucí proti nám je do půli těla nahý. Přes mimořádně vypracovanou hruď má omotaný rezavý řetěz, na jehož konci vrčí obrovská hyena. Nikdy bych nevěřil, jak velké a hrozivé to zvíře ve skutečnosti je. Bože, miluji takováto setkání s prapodivnými typy. Představuji si tento pár někde v Evropě, v parku mezi venčícími pejskaři. S velkým respektem černocha míjíme, neustále sledujíce, kam směřuje krvelačný pohled hyeny. Mírným kývnutím černocha zdravíme a ten ještě mírnějším kývnutím odpovídá, aniž by se cokoli změnilo na jeho ostře řezaných rysech přísného výrazu.
Konečně také potkáváme několik svatých mužů oděných do žlutých a růžových hábitů, kteří nás nepovažují za turisty omylem oddělené od stáda, ale za poutníky, kterými jsou i oni. Teprve teď se můžeme hlouběji zapovídat a zamyslet se s nimi nad Biblí. Začínáme hovory u smyslu putování, o tom, co jsme cestou pochopili a co na své cestě pochopili oni. Sami jsme pocítili určité zlomy, které přicházejí vždy po určité době svobodného putování, odloučení od domova a všech zdánlivých jistot. Takové zásadní zlomy jsme zatím prožili dva. Přibližně po půl roce naší cesty Afrikou a potom po roce. Zlomu v obou případech předcházela výrazná únava z putování, nechuť jít dál, ztráta smyslu cesty. Když jsme ale vstřebali ten sžíravý rozpor a překonali čas pochybování, dostavil se pocit obrovské úlevy, doprovázený novou jistotou, že cesta má smysl a někam nás vede. Dostavila se nová síla, nový příliv energie.

Kniha

Mnoho dalších zážitků z dvouleté cesty stopem napříč Afrikou jsme zachytili v naší nové knize Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU. Text má mimo jiné dvě základní roviny – cestopisnou a duchovní – které se potkávají před branami skutečného i mystického Damašku.

Koupit online: https://www.bux.cz/cestopisy-a-reportaze/cesta-k-branam-damasku-vychodni-afrikou-1
více  Zavřít popis alba 
146 komentářů
  • říjen 2008 až září 2016
  • 16 430 zobrazení
  • 20
evikysupliky
3 komentáře
  • 16 308 zobrazení
  • 4
ondrejhavelka
Chystáme se navštívit jeden z nejkrásnějších domorodých kmenů v Africe, kmen Himbů. Zatím nemáme nejmenší tušení, že naše první setkání proběhne v nálevně za velmi neformálních okolností. V Oshakati stojíme na stopu asi hodinu, když nás berou dva běloši v novější nákladní Toyotě. Do Opuwe je to nějakých 300 kilometrů rozbitou štěrkovou cestou, takže si říkáme, že bychom dnes mohli ukrojit alespoň polovinu vzdálenosti. Řidič nám podává ruku a seznamujeme se. Jmenuje se Daniel a je mu asi padesát. Spolujezdec, hubený osmdesátník, se jmenuje Luis. Daniel říká, že ještě nakoupí nějaké pití, protože dál už je jenom pustina. K našemu překvapení vychází z obchodu se dvěma lahvemi whisky a lišácky se usmívá.

Jakmile jsme se rozjeli, pochopili jsme, že chlapi nepojedou podle předpisů. Letíme buší díra nedíra, sotva se zvládáme udržet na korbě. Když sedíme přímo na ploše korby, bolestivé nárazy do kostrče se nedají vydržet. Když si sedáme na batohy, působí jako trampolína a několikrát málem vylétáme z korby. Těžko říct, co je lepší, a tak celou cestu kombinujeme obojí. Za hodinu se stahuje okénko a do buše letí prázdná láhev whisky. Nakukuji dovnitř zadním okénkem a vidím, že Luis rozdělává druhou láhev. Daniel ještě zrychluje.

„To bude solidní mejdan,“ říkám Míše, která se snaží udržet na korbě, oči vytřeštěné jako uzená ryba. Za další hodinu letí z okénka do buše druhá prázdná láhev. Necítíme zadní část těla, všechno nás bolí, jsme vytřepaní jako praporky ve vichřici. Naštěstí zanedlouho brzdíme a zastavujeme u maličké vesnice. U cesty je zamřížovaná betonová krychle pomalovaná roztomilými obrázky chlastajících černochů – místní bar. Barman je chráněn velmi silnou mříží, jako ostatně všude v subsaharské Africe. Určitě ví proč. Luisovi a Danielovi dvě láhve whisky nestačily a dostali chuť na pár piv. Zvou nás, a to se prostě nedá odmítnout. Když otevíráme čtvrtou rundu piv, přichází zdejší černošské prostitutky.

„Tak pojď bělásku, trochu si zaskotačíme,“ zkouší na mě jedna z nich a rukou mě chytá v rozkroku. Druhá mě v tutéž chvíli masíruje zadek. Trochu rozpačitě ukazuji na Míšu, která ještě rozpačitěji odhání lehké děvy pryč ode mne. To však neznamená, že by mi daly pokoj.

Luis mezitím na ex vypil pivo, hlasitě odříhl a rozvážně říká: „Jen ji zkus, není špatná…“

„Jo, ta je dobrá, to jo…“ potvrzuje Daniel. Postupně se dozvídáme, že starý Luis tady měl poměr se všemi ženami z okolí. Holky to uznale potvrzují a po další rundě Luis mizí s jednou černoškou do buše. Daniel ho následuje, ale pouze za betonovou budovu nálevny. Zato však se třemi dívkami najednou. Místo, kde žije civilizací nezasažený kmen Himbů, jsme si představovali poněkud jinak, ale Afrika je Afrikou právě pro to, jak dokáže znovu a znovu šokovat.

Po dalších třech pivech se musím sám sobě přiznat, že mám slabost jak pro blondýny, tak pro černošky. Zkrátka se to ve mně nějak spojilo. V duchu vedu rozhovor sám se sebou, zda jsou přitažlivější bělošky nebo černošky. Obě mé já nakonec dojdou k překvapivé shodě, že dívky mohou být přitažlivé při jakékoli barvě pleti, očí i vlasů. To mě uklidnilo a Míša si mě začala viditelně hlídat. Být tady sám a nebýt zadaný, asi bych po počtu piv, jež jsem už vypil, obešel bar celý. Naštěstí tady sám nejsem. Luis i Daniel se znovu objevili a jsou pořád při chuti. Barman si mne ruce, protože ti dva nesmrtelní běloši pijí, jako by to bylo naposledy.

Když už se Luis nemůže udržet na nohou, přichází z buše stará Himbka. Náš první kontakt s tímto úžasným kmenem se koná právě tady v nálevně, za poněkud volnějších okolností. Himbka přisedá rovnou k Luisovi a ten ji po chvíli objednává pivo a panáka. Himbka to okamžitě nalila do chřtánu, jako by to byla voda. Dozvídáme se, že má s Luisem dvě děti a nějaká ta vnoučata. Luis už je prý nepočítá. Je to prostě velký milovník a bojovník proti rasismu. Není snad většího a urputnějšího hlasatele rovnosti ras, než je starý běloch Luis, který své přesvědčení dokládá činy a mění tvář Afriky, i když pouze lokálně. Mezi Himby zasel bílé, původně holandské sémě. Po buši už tady běhá pěkná řádka Himblanďanů.

Luis dává pokyn, že se přesuneme k němu domů. Na nohou se už neudrží, ale řídit prý pořád ještě může. Naštěstí tady vůbec nic nejezdí a nevysoké keře terénní Toyotě nedělají větší problém. Na korbu s námi naskakuje asi šest černých prostitutek a podivný černoch, který asi ani netuší, kam jede. Všechny nás spojuje jedna skutečnost – napříč rasami jsme všichni namol. Luis vyráží na zběsilou jízdu buší. Kdo nezažil toto safari, nebyl v Africe. Porážíme několik stromků, ale stále více či méně kopírujeme prašnou cestu. Věřím, že Luis s Danielem vědí, kam jedou, ale po deseti minutách staví a ptají se černošek. Ty samozřejmě nevědí a jenom se chichotají. Myslím, že k pořádnému mejdanu bytostně patří zabloudit kdesi v odlehlé namibijské buši s partičkou černošských prostitutek.

Za pár minut letí z okénka prázdná láhev od piva a auto se dává opět do pohybu. Před světly auta uskakuje několik divokých prasat, až jedno srážíme. Luis zkušeně vystupuje z auta, chytá prase za kel a hází ho k nám na korbu. Černošky ječí a my se nestačíme divit, ale koneckonců jedno divoké prase k pořádnému mejdanu v buši asi také patří. Jedeme dál.

Za několik minut přijíždíme k malému stavení poblíž velkého kamenolomu. Je to Luisův domek. Všichni vyskakujeme a mejdan pokračuje v domě. Podivný černoch, který s námi přijel, vytahuje naneštěstí sáček marihuany.

„Brácho, neblbni,“ říkám mu, „jsme všichni namol, to nás sundá…“ Kouřit trávu na alkohol je nesmysl, ale to si uvědomí jen střízlivý člověk, takže za chvilku už koluje joint. Dva prásky a místo hlavy mám obrovský otazník. Marně přemýšlím, jak nejlépe popsat, jak mi teď je. Vlastně je mi jako na samém začátku cesty po Africe. Když jsme totiž odjeli z Jablonce, zastavili jsme se cestou na noc u kamaráda Marka. Je to vášnivý houbičkář a to, co se zdá obyčejnému člověku jedovaté, to je pro něj startovací čára experimentů. Uvařil polévku a servíroval ji se slovy: „Magická polévka na začátek magické cesty.“ Bylo tam tolik lysohlávek, že jsme pořádně vystřízlivěli až po pěti dnech na stopu ve Španělsku. Ale tu noc nám bylo neuvěřitelně špatně. Myslel jsem, že to s Míšou nepřežijeme a naše velká cesta skončí dříve, než začala.

Úplně stejně jako té noci se cítím teď. Přichází první halucinace. V ní se ke mně sklání Ponatshego s heverem a říká: „Když mě klátil ten lev, říkal jsem si, Ponatshego, musíš to vydržet, zítra to bude lepší…“ Musíš to vydržet, zítra to bude lepší – zní mi v uších stále dokola. „Musíš to vydržet, zítra to bude lepší…“ cloumá se mnou Míša a já se trochu probírám z deliria. Míša trávu nekouřila, takže je pouze namol. Snažím se rozhlédnout. Dvě černošky zvrací na zeď. Luis leží na gauči a nejeví známky života. Daniel z posledních sil souloží ve vedlejší místnosti s další slečnou. Podivný černoch civí do knihy o motýlech. V rohu na zemi kopulují dvě mouchy tse-tse. Jsou to nebezpeční přenašeči spavé nemoci, ale to mě teď rozhodně netrápí. Betonové stěny jako by na mě padaly.

Zvracím. Usínám… Zvracím. Nevím, jestli spím, ale asi ano, protože se mi zdají hororové sny. Opět zvracím a už je mi podstatně lépe. Usínám…

Po nějaké době se probouzím v objetí dvou černošek šílenou žízní. Sakra. Co se dělo? Jedna černoška je nahá, druhá k tomu nemá daleko. Já mám na sobě roztrhané tričko toho podivína, co studoval motýly. Do hajzlu, kde je Míša?

Otazník v hlavě se mi změnil v nesnesitelnou bolest. Vstávám a hledám čistou vodu. Nacházím mrtvé divoké prase s obrovským nožem zapíchnutým v hrbu. Na stole je spousta lahví, ale je to samý alkohol, a tak šílenou žízeň hasím pivem. Už je mi celkem dobře. Strhávám ze sebe cizí tričko a hledám svoje věci. Dokonce i v panice si stíhám uvědomit, že ta nahá černoška je opravdu krásná. Posledních pár hodin si nepamatuji. Zběsile procházím všechny místnosti a s úlevou nacházím Míšu spící mezi našimi batohy. Vyčerpaná moucha tse-tse odpočívá přímo na mém batohu. Doufám, že stihla naklást vajíčka a já teď budu mít ve víku líheň tvorů, kteří přenášejí jednu z nejhorších afrických nemocí. I když proti tomu, čím vším jsem se mohl nakazit v minulých hodinách, je líheň much tse-tse v mém batohu celkem příjemný cestovatelský doplněk. Bolest hlavy se prolíná s depresí z toho všeho. Můj milý Ponatshego, odlož hever a obejmi mě… Může být tak pět hodin ráno. Padám na karimatku vedle Míši, a to je konec jednoho brutálního mejdanu v namibijské buši.

Pokračování příště...

Z naší nové knihy Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU.
Koupit online: https://www.bux.cz/knihy/205191-cesta-k-branam-damasku-vychodni-afrikou.html
více  Zavřít popis alba 
569 komentářů
  • prosinec 2015 až duben 2016
  • 15 495 zobrazení
  • 28
ondrejhavelka
Fotografie z nového cestopisu:
HAVELKA, Ondřej. Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU. Praha : Akbar, 2016. 400 stran.
Anotace:
Kniha přináší strhující příběh mladého páru, který stopem a pěšky procestoval celou Afriku během unikátní cesty trvající dva roky. Živý popis krajního dobrodružství střídají pasáže zamyšlené, kdy autor hledá hlubší pochopení prožívaných událostí na hranici evropského chápání a leckdy i za ní. Filozofické a teologické úvahy směřující k uchopení smyslu jsou odlehčovány vtipnými vsuvkami a poutavým faktografickým popisem, zaměřeným zejména na výjimečná domorodá etnika, mezi nimiž mladý pár prožil mnoho času, ale i na historii, současnost a výhled jednotlivých afrických regionů. Dobrodružná rovina cestopisného románu je okořeněna popisem profesionálního potápění na nejlepších podvodních lokalitách celé Afriky. Čtivý příběh vede k objevení Cesty k branám Damašku, podobné té, kterou před dvěma tisíci lety uskutečnil židovský učenec Šavel z Tarsu.
Koupit on-line: https://www.bux.cz/knihy/205191-cesta-k-branam-damasku-vychodni-afrikou.html
více  Zavřít popis alba 
2 komentáře
  • 16.2.2016
  • 12 287 zobrazení
  • 18
mbkfish
Tohle album není až tak o fotkách, ale třeba něco jako námět na výlet pro ty, co tam nebyli.
A aby to nebyla až taková nuda, použil jsem jako formu Houseovo fotodrama a námětem k textům mi byla Kniha třesků a plesků od Edwarda Leara (kterou už přes 30 let používám coby antidepresivum)
Kategorie: cestování
více  Zavřít popis alba 
301 komentářů
  • 23.8.2014
  • 12 278 zobrazení
  • 21
ondrejhavelka
Přišel čas, abychom se vypravili hluboko do neznáma, mezi vesnice domorodých Himbů v odlehlé oblasti na hranici Namibie a Angoly. Je to okamžik přímo slavnostní. Domorodé kmeny mě tak fascinují, že když jsem prvně spatřil fotografii ženy z kmene Surma, s terakotovým talířkem pelele vloženým do proříznutého rtu, věděl jsem, že dokud tyto fascinující lidi nenavštívím, nebude mé srdce v klidu a bude mě stále plíživě a hořce obviňovat z lenosti a marnění času. Moje nitro mě rádo usvědčuje z hříchu nenaplňování mých možností. V ústech mám potom pachuť hořkosti, hrdlo sevřené a na hrudi tíhu všech těch nedozírných možností, které se snažím přehlížet a nenaplňuji je. Můj velký oblíbenec Mika Waltari často hovoříval se svým srdcem a občas jej někde zapomněl. Prožíval potom vzácné chvíle klidu. Mé srdce mi tento odpočinek zatím nedopřává. Stále mi poroučí, kam mám jít. Žene mě do nebezpečí, dobrodružství, riskantních situací a má z toho rozkoš a slast. Ale nezoufám si. Budu se srdcem hovořit jako Mika Waltari a třeba jednou najdeme společnou řeč a ono mi vše vysvětlí. Snad se tak stane před branami Damašku.

A proto jsme nyní tady v Africe a vyrážíme pěšky se zásobou vody a jídla na týden hledat zvláštní lidi, kteří se potírají červenou směsí sádla a hlíny. Opouštíme městečko Opuwe a sledujeme prašnou cestu vyšlapanou v písku. Směřujeme k nevysokým horám na hranici s Angolou. Čeká nás dlouhá cesta, a tak se příliš nevyčerpáváme mluvením a každý se při klidné chůzi probíráme vlastními myšlenkami. Ptám se sám sebe, proč vlastně Himby hledám? Co si myslím, že se setkáním změní? Možná přeskočí nedefinovatelná jiskra, která za čas rozžehne plápolající oheň v mém nitru. Ale možná ne. Možná se prostě nestane nic. S jistotou vím jenom to, že něco hledám. Jsem hnán nevědomostí, kterou toužím překonat. To duchovní hledání, hledání podstaty skutečnosti, jako by bylo od malička integrální součástí mé přirozenosti. Nemůžu se přestat ptát sám sebe. Nemůžu na to nemyslet. Hledání je motorem mého cestování po světě. Zatím si musím přiznat, že absolutně nemám jasno. Hledání je vepsáno do mého nejniternějšího nitra. Nemůžu před tím utéci. Zkoušel jsem to. Létal jsem větroněm, ale ani v záplavě adrenalinu při vývrtce (tři vruty větroněm střemhlav dolů) jsem z hloubi své duše nedostal ty sžíravé otázky. Právě naopak. Vždy, když jsem prožil něco výjimečného, něco krásného, zazněly ve mně otázky s ještě větší intenzitou.

Někdy trochu závidím lidem, kteří se neptají, o co tady vlastně jde, ale zároveň je považuji za duchovní tupce, chudáky, otroky doby. Vidím lidi inspirativní a lidi neinspirativní. Lidi, kteří si vybrali malý život a chtějí pouze náhražky, revivaly opravdového, život jenom jako. Bojí se něco prožít. I na cestách občas potkávám lidi, kteří si přesně naplánovali svou dvoutýdenní cestu do posledního detailu. Bojí se, aby se nešťastnou náhodou nevzdálili svému plánu, aby náhodou něco nezažili. Chtějí si jen odškrtnout navštívenou zemi ve svém bezcenném seznamu. Ale ve skutečnosti nechtějí být navštívenou zemí proměňováni, ovlivňováni. Jak odcestovali z domu, tak se vrací.

Existují ale jiní cestovatelé, ti kteří otevírají své duše novému a nechávají se proměňovat světem. Dostávají tvrdé rány i překrásná pohlazení, ale hlavně žijí své příběhy, ať už jsou jakékoli. Mé myšlenky stále krouží kolem Himbů. Co mě k nim tak táhne? Vždyť jim nebudu rozumět. Lehce se může stát, že si do nich budu promítat své dosavadní zkušenosti a hledat v nich to, co chci, a nikoli to, co v sobě opravdu mají. Ve skutečnosti jsem silně ovlivněn myšlenkou buddhismu. V patnácti letech se mi do ruky dostala monografie Tibetská kniha života. Byl jsem zcela paralyzován. Nedokázal jsem myslet na nic jiného a jediné, po čem jsem toužil, bylo zakusit hloubku buddhistické meditace v klášteře vysoko v tibetském Himálaji. Ten sen se mi vyplnil v devatenácti letech v Ladakhu. Cítil jsem se jako v ráji. Jako bych do té doby žil na špatném místě a teď se konečně vrátil domů. Prožíval jsem extázi. V hlavě si cestou skládám jakési kompendium svých buddhistických zkušeností, ale nedostávám kýžené odpovědi. Stále intenzivněji mi to připadá spíše jako extatické zavírání očí před realitou.

Ale co tedy hledám u domorodých kmenů? Snad jakousi původní nezkaženou moudrost. Tajně doufám, že ve svých tradicích nesou první vzkaz Stvořitelův člověku. Možná ano, ale dostanu se k němu? Jsem jazykově, kulturně, duchovně a myšlenkově absolutně vzdálen. Ta propast se přeci nedá překlenout. Pro mě ale musí existovat cesta k poznání, jinak by vše postrádalo smysl a mohli bychom se opravdu připodobnit opicím. My ale nejsme opice. Na jedné straně skládáme úžasnou hudbu, malujeme obrazy a stavíme babylonské věže. Na druhé straně se zběsile vraždíme ve válkách, soupeříme, vzájemně se ponižujeme a jsme neskutečně brutální sami k sobě. Nic z toho opice nedělají. Opice neskládají opery ani se hromadně nelikvidují v plynových komorách.

„Vesnice, tamhle,“ vytrhla mě Míša konečně z myšlenek, které mě začínaly svazovat a dusit. Znovu se hluboce nadechuji v naivní radosti, že se dnes stane něco krásného, pro co stojí za to chodit po Africe.
„No jo, je tam vesnička, snad bude himbská,“ přitakám a zrychlujeme. Za pár minut z vesničky vybíhají malé děti a ženou se k nám. Následující scénář je jako klon těch minulých. Radost dětí, tahání za blond vlasy, cesta do vesnice, představení náčelníkovi a usednutí k ohni. Náčelník vesnice je u Himbů stařešina, který se těší obrovské důstojnosti. Stařešina pokynul, aby ženy připravily čaj, a my se rozhlížíme po vesnici. Kruhové hliněné chýše mají špičaté dřevěné stříšky. Jsou velmi malé, na prostor si zřejmě Himbové nepotrpí. Ve vesnici je asi dvacet chýší a celá vesnice je obehnána dřevěnou hradbou, prý kvůli divoké zvěři. Ženy jsou potřeny červenou směsí. Vlasy mají spletené do copánků, pokrytých hlinkou, takže připomínají jakési hadice, na koncích roztřepené. Na nahých ňadrech nosí velkou mušli homolici. Suknice je zhotovena z hovězí kůže a je také potřena červenou směsí.
Musím popravdě říci, že Himbové jsou snad nejvlídnější lidé na této planetě. V této vesnici, jejíž jméno je pro našince nevyslovitelné, se něco chystá. Himbové mají jakousi slavnostní, rozvernou náladu. Ve vesnici jsou i muži, takže by se mohlo opravdu k něčemu schylovat. Běžný den u Himbů je totiž velmi nudný. Ve vesnici se neděje prostě nic. Dnes tomu zřejmě bude jinak. Himbky se pečlivě potírají svou červenou směsí. Muži posedávají ve stínu pod stromem spolu se stařešinou a popíjí jakýsi alkoholický nápoj vlastní výroby.

Přichází k nám jeden z mužů a zve mě do stínu za ostatními. Míše ukazuje směrem k ženám, které se potírají červení. Pochopili jsme, že přípravy probíhají odděleně, a tak Míša odchází za ženami, které ji okamžitě vítají a přijímají mezi sebe. Já naopak usedám pod strom a přímo od stařešiny dostávám misku nápoje, který smrdí jako máloco na světě. Vzpomínám na všechny zdravotní komplikace, které jsem si vykoledoval na cestách pitím podobných nápojů, ale odmítnout nemohu, to zkrátka v této situaci nelze.
Po staročeském způsobu vyprazdňuji misku na ex, čímž vzbuzuji velký obdiv a snad si získávám i trochu respektu. První bariéry jsou, zdá se, prolomeny. Třetí miska mi už v hlavě působí pořádný zmatek a jediné, na co si vzpomínám, je oblíbený Kaptahův lomcovák Krokodýlí ocas ve Waltariho Sinuhetovi. Spisovatel Paulo Coelho by asi poznamenal, že celý vesmír se rozezvučel a vychází mi na pomoc. V hlavě duní jako v prázdném sudu a neustále mi naskakuje jedna myšlenka z mých filozofických studií – receptivita je komplementární prvek sebesdílení. Jakkoli sem ta myšlenka právě teď patří, není mi vůbec milé, že se jí nemohu zbavit. Mám sžíravou chuť, přeložit tu větičku do himbštiny a čtvrtá miska smradlavého nápoje mi v tom, zdá se, pomáhá.

Himbové se smějí. Ačkoli jsem si původně myslel, že myšlenka je vážná a hluboká, nyní si uvědomuji, že je vlastně ohromně legrační. Receptivita je komplementární prvek sebesdílení. Himbové to pochopili dokonale a umožnili mi úplně jiný pohled na věc. Nebo že by to byl ten omamný lomcovák, co mění moji perspektivu? Právě jsem zapomněl, na co myslím. V hlavě už mi nenaskakuje nic. Hledím do stromu jako idiot. Himbský Krokodýlí ocas mě uvrhl do zvláštně prázdného deliria.
Uběhlo několik prázdných hodin. Nemám ponětí kolik. Přicházejí ženy a Míša si všímá mého debilního pohledu. Tvrdí, že byla s ženami jen asi dvacet minut, ale já jsem si jist, že to bylo alespoň deset hodin. Kontroluji slunce. Zdá se, že je na stejném místě, což potvrzuje Míšinu verzi. Znovu zjišťujeme, že naše strategie, která káže požívat cokoli, co mění vnímání světa, pouze jednomu z nás, je užitečná. Už mnohokrát se v Africe osvědčila.

Něco se začíná dít. Himbské dívky chodí kolem obřadního ohně a začínají tleskat. Muži si sedají kolem nich. Za několik minut se chůze mění v divoký tanec. Do nohou se mi vrátil cit a v hlavě už nemám takové prázdno jako před chvílí, a tak mohu pozorovat ty zvláštní pohyby a fotit. Je to úžasné. Opravdová himbská kenoze, vyjítí ze sebe prostřednictvím tance. Rytmus tleskání svádí do jakéhosi transu. Vesnici vládne bezstarostné opojení. Nemáme nejmenší tušení, co se vlastně slaví, ale to vůbec nevadí. Prostě se účastníme něčeho, co je příjemné, a já se přitom sžívám s myšlenkou, že nic zásadního se od Himbů nedozvím. Jedno je ale jisté, nabídli mi jiný pohled. Na vše lze nahlížet jinýma očima a odlišnost Himbů se prostě musí zažít, je totiž pouhým písmem nepřenosná.

Z našeho cestopisu Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU.
Koupit on-line: https://www.bux.cz/knihy/205191-cesta-k-branam-damasku-vychodni-afrikou.html
více  Zavřít popis alba 
419 komentářů
  • leden 2009 až květen 2016
  • 11 816 zobrazení
  • 26
beruna7
3 komentáře
  • listopad 2003 až únor 2009
  • 11 474 zobrazení
  • 4
ondrejhavelka
Z cestopisu Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU.

K dostání online: https://www.bux.cz/afrika/cesta-k-branam-damasku-vychodni-afrikou-1?searchToken=a248af3e-6b1f-4ca2-84e6-9228ee968d32

Audio verze knihy: https://www.youtube.com/watch?v=0htWrgiSf5o

Starší žena, patrně jedna z náčelníkových manželek, nás zve k sobě do chýše. Důvěra nás moc těší a rádi pozvání přijímáme. Vstupujeme do kruhového prostoru. Než oči přivyknou tmě v chýši, vnímáme jen zápach, který je velmi silný. Okamžitě zjišťujeme, že Masajové žijí v chýších spolu se svým dobytkem. Očima už pomalu rozeznáváme obrysy postav. Jsou tady dvě ženy s maličkým, sotva týdenním dítětem a čtyři kozy se dvěma kůzlaty. Zvířata mají vyhrazenou pravou část chýše a od lidí je odděluje malá dřevěná ohrádka. Zápach je celkem nesnesitelný, ale byla by urážka teď z chýše odejít, a proto se ze všech sil snažíme vydržet.
Oči už přivykly šeru. Začínáme rozeznávat jednoduchou výzdobu, místa na spaní a ostatní zařízení chýše. Žije se tady velmi skromně. Za námi vstupuje dovnitř také mladá dívka, která
mluví anglicky. Teprve nyní se ptáme na její jméno. Jmenuje se Wougunte. Má úspěšně za sebou základní školu a nyní studuje ve městě Arusha střední školu. Odtud pramení její dobrá znalost cizího jazyka. Wougunte nám představuje malé miminko. Narodilo se před pěti dny. Je to holčička. Dali jí jméno Utu, po matce, která bohužel zemřela při porodu. Wougunte se tváří jako by to bylo běžné, bez větších emocí. Nám se z toho ale sevřelo srdce.

Tady u Masajů přichází děti na svět doma v chýších. Co zvládne porodní bába, to je řešitelné, ostatní je záležitost bohů. Masajové vnímají smrt jako přirozenou součást života. Ostatně lidé nežijí příliš dlouho. Průměrná délka života je tady 56 let. Toho se ale většina lidí nedožije. Když se zamýšlím nad délkou života, zjišťuji tady v Africe, že je to pojem velmi diskutabilní. Například my na své cestě prožijeme za týden mnohem víc než doma za měsíc. Nebojím se říci, že za měsíc cesty se
posuneme daleko dál než za šedivý rok strávený pracovním životem v Čechách. Někdy je prostě jeden nabitý rok více než dvacet jednotvárných let splývajících v jedno mlhavé neurčito. Kolik času v Evropě
věnujeme práci, která nás nebaví a neděláme ji rádi? Osm hodin denně? Nebo více? Kolik času unaveně pročekáme na dopravní prostředky, v zácpách, ve frontách. Kolik času setrvačně pročekáme na povýšení, na dovolenou, na zvednutí mzdy, na lepší časy?
Trpíme nespavostí a zíráme do nočního stropu. Bereme léky na tlak a na nervy, abychom čekali na nové auto nebo na dobu, kdy konečně splatíme hypotéky. Je to lépe prožitých osmdesát let než masajských padesát?

Wougunte se odmlčela. Přichází náčelník. Je oblečen stejně jako ostatní muži. Není ani největší, ani nejsilnější, ani nejstarší. Je to sympatický usměvavý chlapík.
Náčelník nám radostně tiskne ruce na znamení přátelství a zve nás k ohni, kde se připravuje jídlo. Dva
mladé chlapce zatím někam posílá. K našemu velkému překvapení za pár vteřin chlapci táhnou krávu
a jeden z nich v ruce svírá velkou dýku. Vypadá to, že kráva kvůli naší návštěvě dnes předčasně ukončí svou pozemskou pouť. To jsme nechtěli.

Chlapci pokládají zvíře na bok. Jeden z nich přikládá dýku ke krční tepně a slabě řízne. Z místa okamžitě vytéká krev, ale ne v takovém proudu, jaký bych čekal. Druhý chlapec zatím přiložil pod tepnu nádobu a vytékající krev chytá. Za pár desítek sekund vše končí. Chlapec s dýkou tlačí na naříznuté místo a čeká, dokud se krev nezastaví. Mezi tím už je nádoba s čerstvou krví před námi a náčelník usměvavě kyne, abychom se napili. Byla by velká urážka odmítnout tento projev úcty a důvěry. Na druhou stranu je velmi nebezpečné pít v Africe krev. Co teď? Kdyby na mě nehledělo dvacet párů masajských očí, asi bych si troufl odmítnout, ale takto? V hlavě se mi mísí myšlenky na všemožné nemoci s myšlenkami na nebetyčnou urážku Masajů, kterou si rozhodně nepřeji. Ostré slunce mi pálí za krk. Potím se.
„Tak už se napij,“ říká najednou Míša. Nerozhodné váhy se přiklonily na stranu přijetí masajské nabídky. Beru mísu opatrně do ruky a naklápím si k obličeji nepříjemně vonící krev. Téměř jsem se nenapil. Jen jsem si teatrálně namočil rty, aby to vypadalo, a významně jsem pomlaskal a pokýval hlavou. Náčelník spokojeně ukázal na Míšu. Ta udělala podobné gesto jako já a poslala mísu s krví dál. Muži ji postupně vyprázdnili. Poslední doušek patřil náčelníkovi.

Wougunte nám překládá náčelníkova slova a doplňuje, že se nám dostalo velké cti. Nikdy
prý neviděla, že by náčelník takto uctil bělocha. Vlastně prý ve vesnici nikdy ani žádný běloch nebyl.
Ptáme se náčelníka, jestli si můžeme ve vesnici postavit stan a pár dní tady pobýt. Náčelník souhlasí
a je viditelně zvědav, co dva běloši předvedou. A není sám. Celá vesnice se sbíhá, aby sledovala, jak stavíme svůj jednoduchý malý příbytek. Pozorné jsou hlavně ženy, protože stavbu chýší tady mají na starost právě ony. Když náš stan během dvou minut stojí, asi to považují za zázrak. Obcházejí ho kolem dokola a nedůvěřivě se ho dotýkají. Nabízíme všem, aby si vlezli dovnitř. Jediná Wougunte se odhodlává a zalézá si do stanu. Hned zase vylézá s neurčitým, rozpačitě vykuleným výrazem ve tváři. Další Masajové naší nabídky raději nevyužívají.

Další den pozorujeme, jak to chodí u Masajů. Brzy ráno odcházejí všichni muži kromě náčelníka s dobytkem na pastvu. Ve vesnici zůstávají jen ženy. Nedlouho po odchodu mužů se z chýší vytrácejí malí Masajové ve školních stejnokrojích. Je to velmi zvláštní pohled. Toto bychom v domorodé vesnici opravdu nečekali. Tanzanská vláda nařídila všem obyvatelům bez výjimky povinnou školní docházku. Nařízení samozřejmě dolehlo i na Masaje. Wougunte nám už včera potvrdila, že policie dodržování školní docházky někdy kontroluje. Děti odešly pěšky do nejbližší školy. Půjdou hodinu a půl a vrátí se odpoledne. Ve vesnici zůstaly pouze ženy. Ty se starají o nejmenší
děti, připravují jídlo, opravují chýše... V průběhu dne vládne pomalá, líná,
nudná atmosféra. Tak jako u všech domorodých kmenů, které jsme měli možnost navštívit.

Ve stejném rytmu proběhly tři dny. Přišel čas rozloučit se s Masaji a pokračovat v cestě. Díky nim budeme na Tanzanii nahlížet v lepším světle. Než sbalíme stan, jdeme za náčelníkem, abychom se rozloučili. Ten ale nechce o odchodu ani slyšet a volá Wougunte, aby nám překládala. Dozvídáme se, že zítra vypukne dlouho očekávaný obřad obřízek mladých chlapců a my smíme zůstat a být u toho. To je samozřejmě nabídka, se kterou nelze než souhlasit.
Celý dnešní den je ve znamení příprav. Deset mladých chlapců podstoupí bolestivý rituál. Přihlížet bude asi stovka Masajů, kteří dorazí i z okolních vesnic. Ženy pečlivě uklízejí chýše a zametají celou vesnici. Muži zatím odešli za vesnici, kde je zabíjačka. Zvali mě s sebou, ale já tyto věci nevyhledávám. Celý den pokuřujeme tabák, popíjíme bílý čaj a sledujeme rušné přípravy na zítřejší obřad emuratta. Večer je velmi klidný. Vše je hotovo a každý šel brzo spát.

Ráno nás budí nevšední ruch. Ve vesnici už jsou desítky Masajů z okolních vesnic, a to teprve vychází slunce. Ohně už hoří, maso se porcuje, vyšňořené ženy dokončují poslední přípravy a mladé dívky nazdobené těmi nejkrásnějšími masajskými šperky pokukují po mladých bojovnících. Po rychlé snídani odcházíme trochu stranou, abychom masajský rituál příliš nerušili svou přítomností. Asi hodinu po východu slunce vylézá z jedné z chýší desítka chlapců v černých oděvech s pomalovanými obličeji. Jsou mezi nimi i dva Sikóliové, které jsme potkali před návštěvou vesnice. Ve tvářích chlapců je vidět strach a stud, ale také hrdost a odhodlání. Každý pohled prozrazuje jinou emoci, které se v chlapcích rychle mísí. Jeden z Masajů, patrně kněz, pronáší rituální řeč. Dva stařešinové si zatím chystají své náčiní. Placatý kámen, jednu žiletku a hadřík. Chlapci se seřadili před stařešiny. Náčelník utišuje přihlížející a vybízí prvního chlapce jménem. Chlapec přistupuje ke stařešinům a svléká se do naha. Nervozita a stud na chvilku vítězí v jeho očích, potom se ale podívá na bojovníky, kteří ho nabádají k odvaze a v jeho tváři zaplane statečnost a odhodlání. Ženy a dívky vykukují přes ramena mužů, kteří svou hradbou zabraňují pohledu na nahého chlapce. Náčelník dává znamení. Chlapec přistupuje ke stařešinům. Pokládá penis na placatý kámen a hledí do nebe. Jeden ze stařešinů chytá jeho penis za předkožku a natahuje. V tu chvíli druhý stařešina seká žiletkou a předkožka zůstává v ruce. Chlapec sebou sotva znatelně trhnul. Stařešina mu podává hadřík a jeden z bojovníků odvádí chlapce do chýše, kde bude omyt a ošetřen. Lidé jásají.

Více v knize Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU.
více  Zavřít popis alba 
3 komentáře
  • říjen 2008 až prosinec 2017
  • 7 202 zobrazení
  • 19
tbarca
Ne moc low cost dovolená v Chorvatsku. Počasí parádní, moře modrý, víno dobrý, párty nic moc. Přestože jsem byli hlučný při hraní kolejniček a zlomili jsme ananas, tak nás tam měli celkem rádi.

"Výlet lodí?" "Ne dík, máme vlastní."

Delegát Pavel se zná s domorodcema a neúmyslně zařídil dvě rundy gratis v místní hospodě. Odkud jsme se vraceli s hudbou, ale kníže Ignor to nezjistil.

Stopovaní na Makarskou s hezkým Chorvatem, kterej nás hodil až k maríně, projížďka jachtou s koženýma sedačkama a cesta busem, kterej kašle na nějaký jízdní řády.

Místo lehce sebevražednýho výletu na hory jsem se váleli na nudapláži, zatímco zbytek výpravy utíkal po hřebenech do závětří.

Poslední den výběh na kapličku, kde mě štípla vosa, ale stálo to zato. Akorát příště letecky.
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • srpen 2013
  • 8 223 zobrazení
  • 7
boyrough
Zde na tomto místě Vám chci tak trochu vyprávět a tak trochu ukazovat svoji šikovnost či nešikovnost při stavbě malého, 1 x 1 metr velkého kolejiště. Kolejište by mělo znázorňovat jakousi zapadlou vedlejší trať, nebo možná lokálku, kdesi v nějakém zapadlém koutě(možná i jižních) Čech ve IV. epoše . To je totiž doba, kterou jsem tak trochu zažil a občas na ní s nostalgií vzpomínám. S nostalgií proto, protože jsem byl mladý.
Námět je z 1.dílu plánů kolejišť od pana Milana Ferdiána (kolejiště Paskov), ale bude malinko upraven a přizpůsoben mé (ne)šikovnosti, (ne)trpělivosti a materiálům, které používám, nebo hodlám použít. Kolejový plán je téměř totožný s tím který je v knize, ale krajina (pokud ji dokončím) zaznamená určitých (asi velkých) změn. Časově by mělo být kolejiště zasazeno do období 80 - tých let dvacátého století a pozdního léta/ začátku podzimu. Koleje používám stále takové ty plechové, vyhovuje mi totiž jejich geometrie. Vím, že celkový dojem bude starým typem kolejí degradován, ale nějak mě to netíží. Ovládání je a bude plně analogové s pulzní regulací jízdy vlaků. To bude jedna z těch novějších metod, které využiji. Vyhýbky a ostatní příslušenství bude mít ovládání také analogové. Pěkně postaru, klávesnice - relátka. Provozovány budou krátké nákladní a osobní vlaky a sem tam nějaký ten manipulák. Na dlouhé vlaky toto kolejiště opravdu není a nebude postavené. Pracovní název je zatím Packov.
Packov proto, protože jsem asi tak trochu packal. Lepší už to asi nebude. No posuďte sami.
Kategorie: koníčky
více  Zavřít popis alba 
  • prosinec 2014 až srpen 2018
  • 6 748 zobrazení
  • 1
ondrejhavelka
https://www.bux.cz/afrika/cesta-k-branam-damasku-vychodni-afrikou-1

Na naší dlouhé cestě Afrikou kráčíme etiopským deštným lesem v netrpělivém očekávání, že snad brzy spatříme domorodce nebezpečného kmene Mursi. Přicházíme do malé vesnice.
Najednou se z chýše vynořuje mursijská žena s velkým terakotovým talířkem ve spodním rtu. Srdce mi čtyřikrát pomalu a silně udeřilo do žeber, aby se potom rozeběhlo na plné obrátky a nahrnulo do hlavy tolik krve, až jsem se zamotal. Poprvé vidím člověka s talířkem pelele v ústech. Je to fascinující, nepopsatelné, úžasné a krásné. Cítím satisfakci, vzrušení, překonání další hranice i trochu strachu. Žena je do půli těla nahá, omotána do hrubé deky. Povislá prsa má zdobená jizvovým tetováním, které přechází až na záda. Na nohách zvoní měděné kruhy. Je špinavá, zaprášená, nohy obalené zaschlým blátem.
Je neuvěřitelné, že se dívám na člověka v roce 2005, nebo přesněji v roce 1998 podle etiopského kalendáře. Za ženou vylézá z chýše nahý muž. Nemá na sobě žádné zdobení, jen několik jizev na rukou. V žádném případě se neodvažuji sáhnout po foťáku. Čekáme na jejich reakci. Muž zvedá ruku a dělá gesto, které si vykládáme jako pozvání. Pomalu tedy postupujeme blíž. To už z chýší vylézají další domorodci. Nahý muž, možná náčelník, nás zastavuje před chýšemi. Dál nesmíme. Chvilku na sebe jen tak hledíme. Myslím, že všichni čtyři se topíme v cestovatelské extázi.
Nahý muž najednou těžkopádnou mimikou představuje fotografování a u toho kýve. Ukazuje nám, že můžeme fotit? Vida, nazí domorodci nejsou tak úplně nezasažení vnějšími vlivy. Bez dlouhého přemýšlení vytahujeme foťáky a pořizujeme několik snímků. V tom ale slyšíme blížící se rachot. Co to může být?
Za chvilku se z oblaku kouře vynořuje snad deset bílých Land Roverů. Kde se tady berou? Zastavily. Ihned vyskákalo několik černochů se samopaly a za nimi začínají vystupovat Japonci zakuklení v goratexovém oblečení s bílými rukavicemi, rouškami přes obličeje a někteří ještě s UV filtrovým štítkem před hlavou. Jako zjevení z jiného světa. Ozbrojení černoši se domlouvají s domorodci, staví je na lepší světlo a pozadí a Japonci spouštějí fotografickou salvu. Za dvě minuty je dofotografováno. Japonci beze slova naskakují do Land Roverů, ozbrojenci předávají domorodcům peníze, naskakují do aut a mizí v dalším oblaku prachu. Celé to netrvalo déle než pět minut. Naše výrazy jsou plné nepochopení, údivu, rozčarování a snad i zklamání. Toto jsme rozhodně nechtěli vidět.
Domorodci nás najednou ignorují, přepočítávají peníze a zalézají zpátky do chýší. Pro dnešek je asi vyděláno. Po tomto surmickém zasvěcení jsme pochopili, jak to tady chodí. Už nemáme chuť ani odhodlání probíjet se džunglí. Naše pocity jsou směsicí znechucení, podvedení a instantní náhražky dobrodružství, ke kterému najednou patříme i my.
Za pár minut už jsme v pohodě a celému zážitku s Japonci v mursijské vesnici se nemůžeme vynasmát. Najednou nám to připadá tak komické a vlastně tak pochopitelné. Určitě tady jsou stále ještě kmeny, které dosud nespatřily bělocha, ale musí žít v tak odlehlých oblastech, kam se nedostanou terénní auta cestovních kanceláří.
Co na tom, že Japonci to mají bez námahy. My to máme dobrodružné, oni ne. Za dva dny už budou sedět v tokijských kancelářích a nebudou si jisti, jestli návštěva Mursiů nebyl jen přelud z přepracování.

Z nové knihy Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU. Text má mimo jiné dvě základní roviny – cestopisnou a duchovní – které se potkávají před branami skutečného i mystického Damašku. Kniha je plná barevných fotografií nejdivočejších oblastí celé Afriky.

Koupit online: https://www.bux.cz/afrika/cesta-k-branam-damasku-vychodni-afrikou-1

Autor
Ondřej Havelka – cestovatel a religionista. Procestoval více než 100 zemí celého světa. Nezávisle prošel několik oblastí zasažených válkou. Na svých dobrodružných výpravách se zaměřuje na odlehlá domorodá etnika, jejich kulturu, historii a religiozitu. Napsal několik knih, mezi nejnovější patří cestopis Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU a pohádka Jak se trpaslík Ferina stal egyptským faraonem.
více  Zavřít popis alba 
41 komentářů
  • říjen 2008 až listopad 2016
  • 6 551 zobrazení
  • 24
mlinha1
Vzhledem k tomu, že fotím a samozřejmě i retušuji, sama v sobě někdy hledám tu únosnou mez (nejsem příznivcem přílišné retuše pro běžný portrét a už vůbec ne rozostřování pleti), co ještě retušovat a co už nikoli.Někdo zastává pravidlo méně je více, někdo udělá s portrétovaného plastikovou figurínu. Už jsem měla i nesouhlas se zákaznicí, která chtěla vyretušovat víc, než jsem považovala já za nutné- tedy každý má tu hranici jinde. Jindy se mi při focení tabla stalo, že jsem měla od jedné slečny zajímavý požadavek, že si nestihla dojít na umělé nehty a ať jí je udělám digitálně- tehdy jsem si položila otázku, co je vlastně to zavrhované lhaní ve fotografii?

Programy na úpravu fotek jsou často očerňovány širokou veřejností z matení diváků, kteří si nemohou být jisti autentičností fotografií.... ale kde je tedy pravda? Umělé nehty ve skutečnosti? Nebo umělé nehty digitálně? Vždyť i to, že si žena "nahodí" makeup, stíny, natočí rovné vlasy a namaluje řasy je vlastně lhaní, tak normálně nevypadá. A co potom pushup podprsenky, umělé řasy, barvení vlasů .... a jde se jít ještě dál: např. plastická chirurgie. Čím víc se nad tím zamýšlím, tím více se přikláním k názoru, že práce na fotkách, na jejich idealizaci a zlepšení vlastně jen odráží naše touhy a představy o dokonalé podobě portrétovaného člověka. Co jsou ty touhy? To dokonalé? Genetický obraz dokonalosti (co považujeme za přitažlivé- většinou podvědomě spojeno se sexualitou a plodností) a hlavně zdraví. Když jsme zdraví, máme krásnou pleť, lesklé vlasy, zářivé oči... Nikdo nechce na fotce vypadat špatně a když je možnost realitu popostrčit, většina po ní sáhne. Jak už jsem se zmiňovala, tyto úpravy jsou širokou veřejností většinou zavrhovány... ale jen do té doby, než jim stejnou úpravu někdo nenabídne- tehdy se valná většina nechá polapit vidinou krásného idealizovaného já - prezentovatelnou fotkou, před kterou by diváci opěvovali krásu (a vitalitu) portrétovaného.

Začala jsem pročítat knihy Dějiny krásy a Dějiny ošklivosti od Umberta Eca (a jinou literaturu, články a diskuze zabývající se touto problematikou- i z oblasti andragogiky, antropologie), abych zjistila, jak bylo v průběhu věků na lidskou krásu a estetiku lidského obličeje nazíráno. Zatím jsem se dopátrala k všeobecnému názoru, že odjakživa měli umělci při zobrazování člověka tendenci idealizovat. Zobrazit člověka jak je vnímán, ne jak vypadá. Vždy bylo zobrazení podmíněno pocitem s toho určitého člověka a náklonností k němu.

Další obhajoba retuše je ta, že s příchodem digitální fotografie a obrovského rozlišení se na člověka díváme víc "zblízka", jakoby se díváme více do jeho soukromí, vidíme nedokonalosti, které v běžném životě nevidíme, nevnímáme... Pokud se k tomu přidá špatné nelichotící nasvícení, pleť na fotce vnímáme jako horší, než ve skutečnosti. Proto se někdy jisté retuši nevyhneme. Co se týká časopisového „tuningu“ pleti a vůbec člověka, to už je jiná kapitola. Ale dopátrala jsem se k myšlence, že i když hodně lidí veřejně hlásá, že s tímto počínáním nesouhlasí, vnitřně potřebují vzhlížet k dokonalému obrazu člověka, tedy vlastně netouží vidět pravou podobu modelek, ale dokonalost, ke které se upínají (dokazuje to mnoho článků a studií).

Proto jsem se pustila do této práce, kdy jsem nafotila portréty těchto tří slečen a postupně jsem retušovala od základního vymizení největších nedokonalostí, přes retuš vlasů vlásek po vlásku, lokální a plošné rozjasňování a tím optické "vyhlazení" pleti, digitální manikúru, až po aplikování filtru high pass, kdy jsem použila jen dokonalou úroveň struktury pleti. Troufám si říct, že mít na focení kadeřnici a vizážistku, dostali bychom se skoro na konec mých úprav a retuš by byla už jen minimální. První úpravy jsou vhodné pro běžné prezentování fotografií- poslední úpravy už by byly vhodné jen pro reklamní a podobné účely- kdy nejde o portrétovaného, ale o produkt. Postupem úprav se člověk mění, sami si můžete zvolit svoji únosnou míru retuše. Nutno podotknout, že se ale samozřejmě na této práci odráželo mé subjektivní vnímání té určité dívky a ač jsem retuše opravdu přehnala a dostala se v nich tak daleko, jak ještě nikdy -a šlo by to ještě dál- jiný by postupoval jinak a výsledek by byl také odlišný (zde bych chtěla zdůraznit, že jsem se nechtěla pouštět do amatérských úprav pomocí rozostření pleti, snažila jsem se pracovat profesionálně- tedy zachovat strukturu pleti. Je to vlastně velmi detailní ruční práce, kdy člověk- zejména při rozjasňování obličeje musí znát, jak se chová světlo- tedy jsem využila zkušenosti z kresby a malby portrétů- v tomto to byla práce velmi podobná). Je to vlastně taková moje vlastní idealizace dotyčného a Vám jen předkládám výsledek u kterého si můžete zvolit to, co ještě uznáte za vhodné a co ne.

Samozřejmě by šlo v programu slečny barevně nalíčit- ale až do těchto úprav jsem se pouštět nechtěla- líčení člověka změní- a to by už příliš zkreslovalo můj záměr- udělat přirozené dokonalé alter ego každé portrétované, bez přibarvování, zvětšování či zmenšování objemů (nepočítejme modelaci účesu) apod. Nešlo o to vytvořit dokonalý portrét fiktivní osoby, nýbrž dokonalý portrét vyfocené.

Animace postupuje tak, že se změní jedna úprava v druhou a pak ještě probleskne fotka minulá pro ujasnění si, co že se vlastně měnilo. Některé úpravy nejsou v tomto rozlišení patrné, proto další video je výřezem detailu obličeje, abyste mohli posoudit i takové změny, jako strukturu pleti apod. Poslední video zachycuje rychlou změnu k nejvíce zasáhnuté fotografii a zase zpět k výchozí.

Pak jsem vložila i fáze úprav- všechny fotografie jak postupovala proměna.

Budu ráda za podnětnou diskuzi k tématu
více  Zavřít popis alba 
39 komentářů
  • prosinec 2010 až březen 2011
  • 6 496 zobrazení
  • 6
specka07
celá kniha
více  Zavřít popis alba 
  • 13.10.2009
  • 6 134 zobrazení
  • 3
ondrejhavelka
Dva roky stopem napříč Afrikou

Když jsme před několika lety s přítelkyní Michaelou, dnes manželkou, cestovali stopem a pěšky napříč celou Afrikou, často jsme slýchali varování o té či oné oblasti, kde nás bez místního doprovodu určitě zabijí nebo přinejmenším okradou a zmlátí. Příliš jsme na tato varování nedbali. Cestovali jsme svobodně a nechtěli jsme našemu poznávání světa a života klást žádné hranice. Ty nám velmi hrubě a nevybíravě nastavili až lidé kmene Dogon v odlehlé oblasti Mali, v Západní Africe. Ovšem na základě naší chyby.
Plánovali jsme projít jedno z nejdivočejších míst v Africe, útes Bandiagara, během týdenního pochodu. Útes je 150 kilometrů dlouhý a místy až 500 metrů vysoký. Útes plný jeskyní obývají Dogoni, divoký kmen, jehož původ není zcela znám. Tito lidé jsou extrémně uzavření. Mají záhadné rituály založené na sofistikovaném pozorování hvězd. Tyto rituály jsou doprovázeny vystoupením tanečníků v děsivých maskách a zpěvy, které doslova nahánějí hrůzu.

Znesvěcení obětního místa

Na území Dogonů se nesmí vstoupit bez dogonského průvodce. To jsme sice věděli, ale nevěděli jsme proč. Takže jsme se i tam vydali na vlastní pěst. V první vesnici na horní části útesu na nás Dogoni zlostně pokřikovali. Ve druhé už nás napadli dva muži, ovšem když jsem použil svůj elektrický paralyzér, utekli. Skalní rozsedlinou jsme sestoupili pod útes a nedaleko další vesnice jsme si chtěli odpočinout na větším rovném kameni pod košatým stromem. Bylo kolem 40 stupňů a nutně jsme potřebovali odpočinek ve stínu. Na kámen jsme si rozložili karimatky a lehli jsme si. Neuplynulo ani pět minut a kolem nás se seběhlo asi dvacet mužů. Dříve než jsme stihli jakkoli zareagovat, chytli nás jako zvířata a odnesli do vesnice před náčelníka. Tam nás hodili do písku před jakési totemy, které podepíraly náčelníkovo přístřeší, a obklíčili nás s kameny a klacky v rukou.

Nechápali jsme, co se děje. Náčelník s podivným kloboukem na hlavě, trůnící mezi děsivými maskami, na nás cosi křičel. Pokusili jsme se komunikovat francouzsky, ale neúspěšně. Byli jsme zajati domorodým kmenem v nejdivočejších místech Afriky a vůbec jsme netušili proč. Nevěděl jsem co dál, tak jsem vytáhl paralyzér a zapráskal do vzduchu. Dogoni se přiblížili a jeden z nich mi paralyzér vyrazil klackem z ruky. Poté náčelník vyryl na kus kůže číslici. Pochopili jsme, že chtějí peníze a nebylo to moc, v přepočtu asi 150 korun. Proč nechtěli vše? Mohli si s námi dělat, co chtěli, byli jsme jejich zajatci a nikdo nevěděl, kde jsme.

Útěk pod sprchou kamenů

Dlouze a nechápavě jsme na sebe hleděli. Potom jsme vytáhli peníze s předtuchou, že se na nás vrhnou, ale nestalo se. Chtěli pouze danou částku. Poté, co jsme zaplatili, vyhnali nás z vesnice pod pořádnou sprchou kamenů. Dostali jsme několik zásahů do rukou, kterými jsme si kryli hlavy.
Teprve po dalším týdnu jsme v civilizovanější oblasti potkali člověka mluvícího francouzsky, který nám vysvětlil, co se stalo. Kámen, na kterém jsme odpočívali, byl nejposvátnějším obětním místem, na kterém se dodnes pravidelně obětují zvířata. Donedávna to byli lidé a proslýchá se, že lidské oběti stále existují. Každá dogonská vesnice má své obětní místo, které nikdo mimo tuto vesnici nesmí spatřit. Proto se nelze po území pohybovat bez dogonského průvodce, který poutníka bezpečně provede mimo obětní místa.
Peníze, které od nás Dogoni vzali, byly určeny na koupi krávy, kterou museli okamžitě obětovat, aby své obětní místo od nás očistili. Ještě ten večer byla oběť vykonána. Podle muže, který nám celou situaci vysvětlil, bychom museli být obětováni my, kdybychom odmítli nahradit očištění obětního místa krávou.
--
Kniha

Mnoho dalších zážitků z dvouleté cesty stopem napříč Afrikou jsme zachytili v naší nové knize Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU. Text má mimo jiné dvě základní roviny – cestopisnou a duchovní – které se potkávají před branami skutečného i mystického Damašku.
více  Zavřít popis alba 
66 komentářů
  • prosinec 2015 až březen 2016
  • 5 707 zobrazení
  • 13
ondrejhavelka
Když si vzpomenu na dva roky cestování po Africe, vybaví se mi hlad a žízeň. Většina území subsaharské Afriky je pro gurmána stezkou odvahy. Někdy není co jíst, jindy to nemá žádnou chuť a odporně to páchne nebo je to polosyrové maso neznámého původu, ze kterého lze snadno chytit nebezpečnou chorobu.
Saharská Afrika, alespoň její severní část, je v tomto směru úplně jiná. Od Maroka až po Egypt je dobrého jídla všude dost. Mezi typická jídla tam patří kuskus, tažín a shawarma.
Kuskus je jednou ze základních potravin severoafrické kuchyně. Je to spařená krupice z pšenice, ječmene nebo prosa. Kuskus se při přípravě nevaří, ale zalévá vroucí vodou nebo vařícím pokrmem. Podává se zeleninou nebo masem. Zvláště v Alžírsku jej připravují výtečně a servírují s vynikajícím napěněným čajem.
Tažín je severoafrický pokrm, ale zároveň také keramická nádoba, v níž se pokrm připravuje. V kuželovité nádobě se většinou dusí zelenina s masem. Nejlepší tažín dostanete v Maroku a v Mauretánii, kde k jídlu nesmí chybět silný mátový čaj.
Shawarma je blízká řeckému gyrosu nebo tureckému kebabu. Jedná se o čerstvé hovězí, jehněčí, kuřecí, skopové či telecí maso zalité tahinou nebo hummusem (chuťově výrazné zálivky), zabalené do tenkého chleba. Dle mého názoru dělají nejlepší shawermu na světě v Sýrii, ale mluvíme-li o africké gastronomii, nejlepší je patrně egyptská. V Egyptě také stojí za ochutnání pálivé košari a vynikající nakládaná zelenina s balkánským sýrem (cestovatel se ovšem neubrání občasným střevním a žaludečním komplikacím). Po jídle je nepsanou povinností vychutnat silnou kávu připravovanou v džezvě a vodní dýmku.
Při pobřeží jsou základem jídelníčku plody moře. Kromě běžně známých ryb jsme ochutnali také murénu, rejnoka, barakudu nebo žraloka, i když raději se na tyto tvory díváme pod vodou při potápění. Nejchutnější rybou je pro nás kanic. Na Madagaskaru vám ho rybář připraví na ohni přímo na pláži, zatímco jeho kolega vám vyleze na palmu pro kokosový ořech a to všechno skoro zadarmo.
Patrně nejhladovější oblastí Afriky je sahelský pás, což je zcela vyprahlé území mezi Saharou a tropickou Afrikou, táhnoucí se od Senegalu napříč kontinentem až k Súdánu. V Sahelu je to s jídlem opravdu hodně špatné, chybí tady totiž i ovoce a zelenina, která v tropických oblastech zdařile maskuje nedostatek potravin. V Sahelu jsme byli několik měsíců a ve vzpomínkách mi zbyla jen rajčata, jahodové sušenky, písek mezi zuby, pocit hladu a šílené žízně. Katastrofální nedostatek pitné vody ukazuje fakt, že například v Mali zaplatíte za pitnou vodu i několikanásobně více než za lahev koly.
Trest za pití jiné než pitné vody může být v subsaharské Africe tvrdý a rychlý. U nás to byl opakovaný zánět močových cest a dva několikadenní pobyty ve špinavých nemocnicích.
Příjemným překvapením v hladových zemích Sahelu byl Súdán, kde mimo válečné zóny najdete dostatek jídla a dokonce i nějakou tu chuť. Zvláště shawarma je tam dobrá a chutné jsou i sladké koblihy podávané k ranní kávě. Zajímavé je stravování v Burkině Faso, kde se na ulici najíte jen ve stanovenou dobu. Brzy ráno je ve stáncích k dostání jakási houska s máslem. Potom až v poledne se v ulicích objeví stařeny s podivně páchnoucími hrnci plnými fazolové kaše. Za hodinu vše uklidí a do večera se prostě nenajíte.
V rovníkové Africe jsme hlad upláceli ovocem. Pár týdnů je to celkem bez problému, ovšem po delší době se na ovoce už nechcete ani podívat. Potom přijdou vhod poklady buše. Ochutnali jsme ze zoufalství několik zvířat a raději jsme nechtěli vědět, co vlastně jíme. Asi nejpodivnější stehýnko, nápadně podobné lidskému, jsme pozřeli v Ghaně. Naopak nejchutnější stehýnka byla ta žabí, servírovaná na Madagaskaru s výbornými houbami. Žába má chuťově blízko kuřecímu, je ale jemnější a lahodnější.
V Malawi je národním jídlem síma, což je kaše bez chuti podávaná s rybou z jezera Malawi. Je těžké uvěřit tomu, že kaše nemá žádnou chuť, ale je to opravdu tak.
Zářivou výjimkou mezi hladovými zeměmi je Etiopie. Národním jídlem je tam tzv. inžara, což je velká nakyslá placka podávaná s masem (často syrovým) nebo se zeleninovou přílohou v období masového půstu, který se v Etiopii důsledně dodržuje před křesťanskými svátky a v průběhu roku každou středu a pátek. Nakyslá placka se zpočátku zdá být nepoživatelná. Cestovatel ale nemá na vybranou, protože v Etiopii se nic jiného na ulici nepodává. Po několika dnech si začne na tajemně zvláštní chuť (zprvu nápadně připomínající zvratky) zvykat a nakonec se do ní zamiluje. V Etiopii se také vyrábí několik značek místních piv, kterým nelze nic vytknout, možná i díky tomu, že několik pivovarů tam stavěli Češi.
Gurmánským zážitkem číslo jedna je v Etiopii káva. Ta totiž původně pochází právě odtud a lze říci, že káva je jedním z nosných pilířů etiopské kultury. V malých vesnických kavárnách (hliněných chýších) každé ránou posypou podlahu čerstvě namletou kávou. Uprostřed chýše se na čerstvou trávu připraví žhavé uhlíky, na které se položí keramické nádoby s úzkým hrdlem, ve kterých se připravuje káva. Místo sítka se do keramického hrdla nacpe tráva a káva se rozlévá do typických malých šálků bílé barvy s barevným zdobením. Chuť je opojná. Podle mého názoru (podepřeného zkušeností ze sta zemí celé planety) jde o nejlepší kávu na světě a veliký gurmánský zážitek na africké dobrodružné stezce gurmánské odvahy.

Více v nové knize Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU. Koupit online: https://www.bux.cz/afrika/cesta-k-branam-damasku-vychodni-afrikou-1

Autor
Ondřej Havelka – cestovatel a religionista. Procestoval více než 100 zemí celého světa. Nezávisle prošel několik oblastí zasažených válkou. Na svých dobrodružných výpravách se zaměřuje na odlehlá domorodá etnika, jejich kulturu, historii a religiozitu. Napsal několik knih, mezi nejnovější patří cestopis Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU a pohádka Jak se trpaslík Ferina stal egyptským faraonem.
více  Zavřít popis alba 
91 komentářů
  • prosinec 2015 až srpen 2016
  • 5 607 zobrazení
  • 24
mikusovi01
9. - 20. srpna Bulharsko, Primorsko, letecky z Pardubic s CK Alexandria.

Ubytování v hotelu Alexandria Belvedere - dospělí polopenze, Amča all inclusive, bazének u hotelu, a hlavně - hotelový dětský klubík, který Amálku uchvátil...

Užili jsme si vlny i klidné moře, všude písek, Bob se spálil, Amča furt bílá, katka přečetla 2 knihy, Bob seděl jen ve stínu a hrál si s mobilem, Amča řádila v bazénku... Amča vyhrála lukostřelbu a šipky a dostala diplom. Po večeři dětská diskotéka, pak lunapark, nákupy ve městě, spaní případně hltání knížky na balkoně za svitu z mobilu... Super dovolená :-)
Kategorie: cestování
více  Zavřít popis alba 
  • srpen 2014
  • 5 638 zobrazení
  • 7
whippet
Makarská - hotel Riviéra. Stejně jako loni v září, jsem s mamkou jela - tentokrát v červnu - na dovolenou do nádherné oblasti střední Dalmácie na Makarskou riviéru. Svoje whippetí holky jsem porozdávala po rodině a kamarádce - tímto jim moc děkuju za hlídání. Jak jsem už psala loni, ubytování je pro skromnější lidičky, ale úroveň obsluhy (úklidu, výměna ručníků a prádla, stravování atd.) je skvělá. My jsme byly zase moc spokojené a vůbec nám nevadilo, že chodíme stejnými uličkami a díváme se na stejnou scenérii z pláže. Voda je tam průzračná a většinou klidná, žádné větší vlny. Noční život není nic pro nás, to jsem už také psala loni, mamka přečetla tři knihy :-)), já necelou jednu. Poněvadž jen jsem se začetla, spadly mi " víka " a byla jsem tuhá :-)) nejlepší lék na nespavost- slunění a koupání v moři. Nejkrásnější je pláž ráno, když tam nejsou lidi, přes poledne na pokoji lehký oběd (chlebová placka lepinja a kafe) a zase zbytek "šichty" u vody. Opalovaly jsme se pod slunečníkem :-)), vystrkujíc střídavě různé části těla :-)) Mamka má alergii a já přímé slunce nemusím. Týden rychle uteče, ráda bych se ještě jednou vrátila....
více  Zavřít popis alba 
2 komentáře
  • červen 2010
  • 5 077 zobrazení
  • 3
jankcelis
Den otevřených dveří nově rekonstruovaného koupaliště na rybníku Kniže 27. srpna 2010 / kromě sváteční a veselé atmosféry jsem z celodenního programu zachytil vystoupení: Professor revival band, Heidi Janků, Yoyo band a aerobic SZMJ. Na konci souboru předvádí Radek Bohuňovský nejnovější vodní sport, přivežený jako horká novinka kdesi z Ameriky.
více  Zavřít popis alba 
  • 27.8.2010
  • 4 953 zobrazení
  • 7
bele
ALB 539 - Sochorova Anna a její pětky, aneb pětice světice

Trochu frivolní fotka z booku Kim Kardashian z její předsvatební cesty Paříží má jednoduchý úkol - pozvat do tohoto alba o kostelu sv. Anny ty návštěvníky, kteří by o něj ani okem nezavadili. Třeba se to potom změní

Nevím totiž o jiném secesním kostelu, a tento je jen kousek od místa, kam chodím už řadu let pracovat. Občas chodím kolem i na oběd a stále si říkám, že si jej musím nafotit….. Právě pro to rebelství :-)

Když si spolek svatého Bonifáce objednával u Eduarda Sochora stavbu kostela svaté Anny, která byla realizována v období rozpustilé a dovádivé secese, bylo od počátku jasné, že to bude mezi kostely tak trochu rebel. Není zde ani stopy po gotických dlaních sepjatých při motlitbě, ani po zářícím barokním Božím oku. Komu by jméno E.Sochora přišlo povědomé, tak si určitě vzpomene, že pro Václava Špačka (podnikatele ze Soběslavi) provedl v období 1911 – 1918 romantickou obnovu objektu zříceniny hradu Kokořín

Zatímco způsobné kostely mají většinou oltář na východní straně, neboť „Jako blesk přichází od východu a září až na západ, tak bude přicházet Syn člověka“, tak Anna ho má na západní straně. Celkové pojetí kostela je nenásilnou připomínkou toho, že BEROUN není BEURON.

První známe jako „ukecanou“ hlášku z filmu Vesničko má středisková, druhý leží v Německu na Dunaji a dává stavbám beuronské umění, kde KRÁSA JE V ŘÁDU A ŘÁD JE V GEOMETRII … a už jsme u těch pětek. Dominantou průčelí je obří okno, které je poskládané do pětibokého zalomení. To samé je i u 5 oken po stranách kostelní lodě z každé jeho strany. Květy na fasádě dodávají tomuto místu lidský rozměr aniž to ztrácí úctu. Architekt zde přesně vycházel z biblické starozákonní knihy Moudrosti, kde se v jedenácté kapitole říká, že Bůh „všechno uspořádaů s mírou, počtem i váhou „

Výzdoba kostela sv. Anny byla vyvořena právě podle těchto pravidel
KDE? ulice Jeseniova mezi ulicemi Tovačovského a Ostromečská
více  Zavřít popis alba 
161 komentářů
  • květen 2014
  • 4 912 zobrazení
  • 12
bele
ALB 443 - pobyt na Istrii mám nejraději k podzimu. Nejsou už taková horka, nejsou školní prázdniny, všude málo lidí a posezona ještě trvá. Taková byla expedice LZB ve dnech 12.-16.9. 2007 *** , která mělá několik cílů.které postupně v albech uvedu.

Kdo třeba zná Beram s unikátní Sixtinskou kaplí Istrie s Tancem smrti
Kdo navštívil jedno z nejmenších měst světa podle Guinessovy knihy rekordů - Motovun
Kdo šel po stopách Eufrazijeva a zůčastnil se historické slavnosti GIOSTRA v Poreči

Na a tady v albu je ústřední téma jet lodí na místo slavnosti sv. Eufemie v Rovinji u výročí 600 let od její smrti lámáním v kole (Cařihrad - 16.9.1407). Její socha na věži také takové kolo má

Program nabitý až na půdu a ze vzpomínek čerpám emoce dodnes, Vláďo díky za to :-)
více  Zavřít popis alba 
407 komentářů
  • září 2007
  • 4 742 zobrazení
  • 4
planetahub
Skeny z knihy Pěstování jedlých hub od trojice Jablonský, Srb a Šašek. Vydalo Státní zemědělské nakladatelství Praha v roce 1985.
více  Zavřít popis alba 
  • 10.1.2014
  • 4 387 zobrazení
  • 1
jose68
Dovolená na Krétě - co víc dodat? Slunce - moře - slaný vzduch a 32 - 40°C ve stínu - děti na mobilech - dobré jídlo - a přečtené 2 knihy (3x Perry Mason - kniha z roku 1968 a Ondřej Sekora,deník totálně nasazeného spisovatele 1944 - 1945)
Začátek byl v Paleochoře - 8 dní jsme trávili u Nikose v Agia Roumeli s domácí stravou a klidem bez lidí - ve vedru jsme ale tentokrát nikam ani nešli, i když pohorky jsme s sebou vezli. Nicméně čtení na pláži a nicnedělání splnilo svůj účel :-D
více  Zavřít popis alba 
1 komentář
  • letos v červenci
  • 4 317 zobrazení
  • 14
reklama