Název

Kaple sv. Ducha, sv. Hrobu a sv. Kříže 2.9.2017

Popis

Pak jsme si spravovali chuť po ludmilce pivem a v noci jsme vystoupili křížovou cestou k
rozbořenému kostelu. Svítil měsíc, a tak z hlubokého stínu košatých stromů alejí jsme vkračovali do vápna měsíčního
světla. Na kopečku u kostelíka táhl hrozný průvan, ulehli jsme do zátiší a dívali se do krajiny, krásně svítil blázinec v
Beřkovicích. Pak Vladimír ohmatal vrata a tiše je otevřel. Vešli jsme do rozbitého kostelíka, dírou ve zdi svítil měsíc. Tři
korouhve v objímkách u lavic. Vladimír ustlal si na oltáři, ulehl, pod hlavu si dal cihlu, ulehl jsem vedle něj, že jsem měl
málo pod hlavou, Vladimír mi dal svou cihlu a hlavu si stulil a opřel pod zalomenou paži. Měsíc tak svítil do kostela, že
oslňoval. Vladimír pak natáhl nohu, dotkl se špičkou boty věčného světla beze světla a rozhoupal tu dekorativní
nádobu, zavěšenou na třech grošovaných řetízcích tak, že nádoba dosáhla až do toho chlórového měsíčního světla a
zaplála, až oslnila… kyvadlo věčnosti vždy mizelo ve tmách jako noční pták, avšak když se objevilo ve světle měsíce,
zaplála ta nádoba jako překrásný bažant, jak pták Fénix, chvíli setrval nehnutý, to když dosáhl vrcholné fáze, a gravitací
a přirozeným pohybem Vladimírova střevíce se vrátil do tmy. A celý ten mechanismus, na řetízku upoutaný u stropu,
něžně vrzal, jak kroužky se rzivě o sebe dřely jak plotýnky choré páteře. Vladimír měl celou noc otevřené oči, zíral na
pohybující se věčné světlo beze světla, nemrkal, leželi jsme naznak jak přemyslovští králové se svými manželkami… Za
úsvitu, když už bylo vidět, Vladimír usnul a blaženě se usmíval. Tak přikryti pouťovou korouhví přes prsa jsem ve
světle viděl, jak na Vladimírovi leží trup svatého Václava a na mne vyšly stříbrnými a zlatými nitěmi vyšité nohy světce,
který rád pil, rád hovořil se zvěří a byl ubodán vlastním bratrem, protože na celém světě vám nikdo neodpustí, že chcete
žít v míru a na útraty opilství, a tedy vesmíru…

Nastavení